(1) Výrobek vyrobený v jiném členském státě Evropské unie, jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor nebo v Turecku se považuje v jednotlivých případech za odpovídající požadavkům tohoto nařízení, pokud vyhovuje zkouškám a zjištěním, které podle metod platných v České republice nebo uznaných za rovnocenné provedl subjekt k tomu schválený ve státě výrobce.

(2) Tohoto nařízení vlády lze využít pro účely ověření vlastností výrobku, které jsou stanoveny pro použití ve stavbě zvláštním právním předpisem⁴); v takovém případě smí úkoly dovozce podle § 2 až 8, 10 a 13 plnit též distributor anebo zplnomocněný zástupce.

(3) Postupují-li distributor nebo zplnomocněný zástupce podle odstavce 2, vztahují se na ně povinnosti dovozce.