1. Ústavní stížností je napadeno shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vycházel z teze, dle níž v řízení o stížnosti pro porušení zákona posuzuje „správnost“ (správně zákonnost) napadeného rozhodnutí i „správnost“ (správně zákonnost) předchozího řízení ex tunc, tedy dle skutkového a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, nova (nové skutečnosti a důkazy) jsou nepřípustná.
Tato výchozí teze není však dle názoru Ústavního soudu uplatnitelná beze zbytku. Výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“ (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1 – vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Obdobně se k aplikaci „starého práva“ vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22. 3. 2001), když mj. uvedl, že "soudy státu, který nahradil dříve existující stát, nemohou být kritizovány za aplikaci a interpretaci tehdy platných právních norem prováděnou ve světle principů ovládajících stát podléhající principu panství práva (rule of law)“. Ještě pregnantněji je tato idea rozvedena ve stanovisku soudce Levitse, doplňujícím odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Uvedl: „zdá se, že interpretace a aplikace práva závisí všeobecně na politickém režimu, v němž právo funguje jako subsystém. (...) Rozdíly v interpretaci a aplikaci práva mezi demokratickým a socialistickým systémem pokrývají všechny důležité elementy práva. (...) To nás přivádí k otázce, zda po změně politického režimu ze socialistického na demokratický je legitimní aplikovat „staré“ právo (...) takovými interpretačními a aplikačními postupy, které jsou inherentní novému demokratickému politickému režimu. Chci říci, že dle mého názoru není jiné řešení možné. Demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat právo, které má původ v předdemokratickém režimu, pouze takovým způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu (ve smyslu, ve kterém je tento pojem vykládán v tradičních demokraciích). Užití jiných metod aplikace práva (z nichž vyplývá dosažení odlišného výsledku z téhož právního textu) by poškodilo samotné jádro „ordre public“ demokratického státu. (...) Důsledně vzato, interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologií (s netolerovatelnými důsledky pro demokratický systém) by měla být z pohledu demokratického systému považována za vadnou. (...) Dle mého názoru jde o výzvu, která je odvozena z inherentní univerzality lidských práv a demokratických hodnot, jimiž jsou vázány všechny demokratické instituce. Přinejmenším od dob Norimberského procesu je této koncepci demokratického řádu ve světě velmi dobře rozuměno a proto je předvídatelná pro každého“.
S názorem vyjádřeným soudcem Levitsem se Ústavní soud plně ztotožňuje.