1. Nyní projednávaný návrh na zrušení slova „soudcům“ v § 1 zákona č. 416/2001 Sb. podaly po Městském soudu v Brně ještě Obvodní soud pro Prahu 1, Obvodní soud pro Prahu 2, Obvodní soud pro Prahu 5 a Okresní soud Praha-západ, které mají v tomto řízení postavení vedlejších účastníků. Tyto čtyři návrhy byly usneseními Ústavního soudu z 13. 8. 2002, 26. 8. 2002, 6. 2. 2003 a 27. 5. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 13/02, Pl. ÚS 18/02, Pl. ÚS 3/03 a Pl. ÚS 11/03 odmítnuty jako nepřípustné, neboť Ústavní soud v téže věci již jedná, podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Tyto soudy, na rozdíl od Městského soudu v Brně, který se ve svém návrhu soustředil na zásah do soudcovské nezávislosti, namítly také porušení zákazu retroaktivity a ochrany nabytých práv.
Pokud jde o tvrzenou retroaktivitu zákona č. 416/2001 Sb., který nabyl účinnosti 28. listopadu 2001, jak již bylo řečeno v nálezu č. 233/1999 Sb., týkajícím se zákona č. 268/1998 Sb., z § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 138/1996 Sb., vyplývaly zákonné podmínky pro vznik práva na další plat za druhé pololetí roku 1998, a to jednak skutečný výkon funkce po dobu alespoň 90 kalendářních dnů v tomto pololetí a dále trvání výkonu funkce představitele ke dni 30. listopadu 1998, resp. trvání pracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince 1998. Právo na další plat by tedy vzniklo oprávněné osobě teprve splněním posléze uvedené podmínky, tj. nejdříve 30. listopadu 1998, pokud jde o představitele, a 31. prosince 1998, pokud jde o soudce, což ve svých důsledcích znamená, že napadený zákon, jenž nespojuje žádné právní účinky s jakoukoli právní skutečností, jež nastane před jeho účinností, nepůsobí zpětně, a protože ke dni jeho účinnosti, tj. k 19. listopadu 1998, dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo na další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv. Totéž platilo i pro zákon č. 287/1997 Sb., který nabyl účinnosti 28. listopadu 1997, a zákon č. 308/1999 Sb. (pokud jde o soudce), který nabyl účinnosti 3. prosince 1999, a platí to i pro zákon č. 416/2001 Sb., který nabyl účinnosti 28. listopadu 2001. Zatímco z hlediska časové působnosti u zákonů č. 287/1997 Sb., č. 268/1998 Sb. a č. 308/1999 Sb., které odebíraly vyjmenovaným osobám, mezi nimi i soudcům, další platy jen za druhé pololetí let 1997 až 2000, bylo důležité ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 138/1996 Sb., které vznik nároku na další plat za druhé pololetí podmiňovalo, jak již bylo řečeno, u představitele výkonem funkce do 30. listopadu a u soudce trváním pracovního vztahu do 31. prosince, u zákona č. 416/2001 Sb., který odňal další platy uvedeným osobám nejen za druhé pololetí roku 2001 v plné výši, ale také za obě pololetí roku 2002 vždy z jedné poloviny, hraje roli písmeno b) tohoto zákonného ustanovení, podle něhož nárok na další plat nevznikne v prvním pololetí kalendářního roku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 31. května, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 30. června.
Zákon č. 416/2001 Sb. nepůsobí zpětně a nelze mu vytýkat ani zásah do tzv. nabytých práv. Svůj názor na tuto otázku Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu z 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, vyhlášeném pod č. 107/1996 Sb. a publikovaném také ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu na str. 107 a následujících, jímž zamítl návrhy skupiny poslanců na zrušení zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 33/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatelé ve svých návrzích tvrdili, že napadené zákony zrušily nabytá práva, neboť odňaly určité skupině občanů jejich zákonem přiznaný nárok na výsluhový příspěvek nebo nárok na příspěvek za službu. Podle Ústavního soudu při odnětí nebo snížení těchto dávek, které dospějí až poté, co nová právní úprava nabude účinnosti, se nelze dovolávat ochrany nabytých práv. Kdyby i taková práva požívala ochrany, znamenalo by to, že v budoucnu by již nikdy nemohl být jejich rozsah zúžen, a to bez ohledu např. na ekonomickou situaci státu apod.
Ústavní soud na svém stanovisku setrvává a vychází z něj i v této věci, neboť uvedené dávky jsou svou povahou srovnatelné s dalším platem podle zákona č. 236/1995 Sb. (tzv. 13. a 14. plat).