§ 1
Předmět úpravy
(1) Tato vyhláška zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství1),2),3),4),5),6),7),7a) a stanoví základní metody pro zkoušení nebezpečných vlastností chemické látky nebo chemického přípravku, pro který jsou látka nebo přípravek klasifikovány jako vysoce toxické, toxické, zdraví škodlivé, žíravé, dráždivé, senzibilizující, karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci8) (dále jen „toxicita chemických látek a přípravků“).
§ 2
Metody zkoušení
(1) Seznam základních metod pro zkoušení toxicity chemických látek nebo chemických přípravků je uveden v příloze č. 1.
(2) Základní metody pro zkoušení toxicity chemických látek nebo chemických přípravků jsou upraveny v příloze č. 2.
§ 3
Zrušovací ustanovení
Zrušuje se:
1. Vyhláška č. 251/1998 Sb., kterou se stanoví metody zjišťování toxicity chemických látek a přípravků.
2. Vyhláška č. 208/2001 Sb., kterou se mění vyhláška č. 251/1998 Sb., kterou se stanoví metody zjišťování toxicity chemických látek a přípravků.
§ 4
Účinnost
Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. srpna 2004.
k vyhlášce č. 443/2004 Sb.
Seznam základních metod pro zkoušení toxicity chemických látek nebo přípravků
Seznam základních metod pro zkoušení toxicity chemických látek nebo přípravků
| B.1 bis | Akutní toxicita orální - metoda fixní dávky |
| B.1 tris | Akutní toxicita orální - metoda stanovení třídy akutní toxicity |
| B.2 | Akutní toxicita inhalační |
| B.3 | Akutní toxicita dermální |
| B.4 | Akutní toxicita: dráždivé a leptavé účinky na kůži |
| B.5 | Akutní toxicita: dráždivé a leptavé účinky na oči |
| B.6 | Senzibilizace kůže |
| B.7 | Subakutní toxicita orální (per os) (28 denní opakovaná aplikace) |
| B.8 | Subakutní toxicita inhalační (28 denní opakovaná aplikace) |
| B.9 | Subakutní toxicita dermální (28 denní opakovaná aplikace) |
| B.10 | Mutagenita - test chromozómových aberací u savčích buněk in vitro |
| B.11 | Mutagenita - test chromozómových aberací v kostní dřeni savců in vivo |
| B.12 | Mutagenita - in vivo mikronukleus test v savčích erytrocytech |
| B.13/14 | Mutagenita - test reverzních mutací u baktérií |
| B.15 | Genové mutace - Saccharomyces cerevisiae |
| B.16 | Mitotické rekombinace - Saccharomyces cerevisiae |
| B.17 | Mutagenita - test genových mutací v savčích buňkách in vitro |
| B.18 | Poškození DNA reparace - neplánovaná syntéza DNA - savčí buňka in vitro |
| B.19 | SCE - výměna sesterských chromatid in vitro |
| B.20 | Recesivní letální mutace vázané na pohlaví u Drosophila melanogaster |
| B.21 | Test transformace savčích buněk in vitro |
| B.22 | Dominantní letální test u hlodavců |
| B.23 | Analýza chromozómových aberací u savčích spermatogonií |
| B.24 | Spot test u myší |
| B.25 | Přenosné translokace u myší |
| B.26 | Test subchronické orální toxicity (90 denní studie orální toxicity s opakovanou aplikací hlodavcům) |
| B.27 | Test subchronické orální toxicity (90 denní studie orální toxicity s opakovanou aplikací nehlodavcům) |
| B.28 | Subchronická toxicita dermální (90 denní opakovaná aplikace, studie na hlodavcích) |
| B.29 | Subchronická toxicita inhalační (90 denní opakovaná aplikace, studie na hlodavcích) |
| B.30 | Testování chronické toxicity |
| B.31 | Studie prenatální vývojové toxicity |
| B.32 | Test karcinogenity |
| B.33 | Kombinovaný test chronické toxicity/karcinogenity |
| B.34 | Reprodukční toxicita - jednogenerační test |
| B.35 | Dvougenerační studie reprodukční toxicity |
| B.36 | Toxikokinetika |
| B.37 | Pozdní neurotoxicita organických sloučenin fosforu |
| B.38 | Pozdní neurotoxicita organických sloučenin fosforu - 28 denní opakovaná expozice |
| B.39 | Test neplánované syntézy DNA v savčích jaterních buňkách in vivo |
| B.40 | Leptavé účinky na kůži |
| B.41 | Fototoxicita - test fototoxicity 3T3 NRU - in vitro |
| B.42 | Senzibilizace kůže: zkouška s vyšetřením lokálních lymfatických uzlin |
| B.43 | Zkouška neurotoxicity na hlodavcích“. |
k vyhlášce č. 443/2004 Sb.
Základní pojmy a metody pro zkoušení toxicity chemických látek nebo chemických přípravků
VŠEOBECNÝ ÚVOD
B.1 bis AKUTNÍ TOXICITA ORÁLNÍ – METODA FIXNÍ DÁVKY
B.1 tris AKUTNÍ TOXICITA ORÁLNÍ – METODA STANOVENÍ TŘÍDY AKUTNÍ TOXICITY
B.2 AKUTNÍ TOXICITA INHALAČNÍ
B.3 AKUTNÍ TOXICITA DERMÁLNÍ
B.4 AKUTNÍ TOXICITA: DRÁŽDIVÉ A LEPTAVÉ ÚČINKY NA KŮŽI
B.5 AKUTNÍ TOXICITA: DRÁŽDIVÉ A LEPTAVÉ ÚČINKY NA OČI
B.6 SENZIBILIZACE KŮŽE
B.7 SUBAKUTNÍ TOXICITA ORÁLNÍ (28 DENNÍ OPAKOVANÁ APLIKACE)
B.8 SUBAKUTNÍ TOXICITA INHALAČNÍ (28 DENNÍ OPAKOVANÁ APLIKACE)
B.9 SUBAKUTNÍ TOXICITA DERMÁLNÍ (28 DENNÍ OPAKOVANÁ APLIKACE)
B.10 MUTAGENITA - TEST CHROMOZÓMOVÝCH ABERACÍ U SAVČÍCH BUNĚK IN VITRO
B.11 MUTAGENITA - TEST CHROMOZOMOVÝCH ABERACÍ V KOSTNÍ DŘENI SAVCŮ IN VIVO
B.12 MUTAGENITA - IN VIVO MIKRONUKLEUS TEST V SAVČÍCH ERYTROCYTECH
B.13/14 MUTAGENITA - TEST REVERZNÍCH MUTACÍ U BAKTERIÍ
B.18 POŠKOZENÍ DNA REPARACE - NEPLÁNOVANÁ SYNTÉZA DNA - SAVČÍ BUŇKY IN VITRO
B.20 RECESIVNÍ LETÁLNÍ MUTACE VÁZANÉ NA POHLAVÍ U DROSOPHILA MELANOGASTER
B.17 MUTAGENITA - TEST GENOVÝCH MUTACÍ V SAVČÍCH BUŇKÁCH IN VITRO
B.22 DOMINANTNÍ LETÁLNÍ TEST U HLODAVCŮ
B.15 GENOVÉ MUTACE - SACCHAROMYCES CEREVISIAE
B.21 TEST TRANSFORMACE SAVČÍCH BUNĚK - IN VITRO
B.19 SCE - VÝMĚNA SESTERSKÝCH CHROMATID IN VITRO
B.16 MITOTICKÁ REKOMBINACE - SACCHAROMYCES CEREVISIAE
B.29 SUBCHRONICKÁ TOXICITA - INHALAČNÍ (90 denní opakovaná inhalační expozice, studie na hlodavcích)
(90denní studie orální toxicity s opakovanou aplikací nehlodavcům)
B.23 ANALÝZA CHROMOZÓMOVÝCH ABERACÍ V SAVČÍCH SPERMATOGONIÍCH
B.27 TEST SUBCHRONICKÉ ORÁLNÍ TOXICITY
B.26 TEST SUBCHRONICKÉ ORÁLNÍ TOXICITY (90ti-denní studie orální toxicity s opakovanou aplikací hlodavcům)
B.25 PŘENOSNÉ TRANSLOKACE U MYŠÍ
B.24 SPOT TEST U MYŠÍ
B.28 SUBCHRONICKÁ TOXICITA DERMÁLNÍ (90ti-denní opakovaná aplikace, studie na hlodavcích)
B.30 TESTOVÁNÍ CHRONICKÉ TOXICITY
B.31 STUDIE PRENATÁLNÍ VÝVOJOVÉ TOXICITY
B.37 POZDNÍ NEUROTOXITA ORGANICKÝCH SLOUČENIN FOSFORU - AKUTNÍ EXPOZICE
B.32 TEST KARCINOGENITY
B.36 TOXIKOKINETIKA
B.33 KOMBINOVANÝ TEST CHRONICKÉ TOXICITY/KARCINOGENITY
B.35 DVOUGENERAČNÍ STUDIE REPRODUKČNÍ TOXICITY
B.34 REPRODUKČNÍ TOXICITA - JEDNOGENERAČNÍ TEST
B.43 ZKOUŠKA NEUROTOXICITY NA HLODAVCÍCH
B.41 FOTOTOXICITA - TEST FOTOTOXICITY 3T3 NRU IN VITRO
B.39 TEST NEPLÁNOVANÉ SYNTÉZY DNA V SAVČÍCH JATERNÍCH BUŇKÁCH IN VIVO
B.42 SENZIBILIZACE KŮŽE: ZKOUŠKA S VYŠETŘENÍM LOKÁLNÍCH LYMFATICKÝCH UZLIN
B.38 POZDNÍ NEUROTOXITA ORGANICKÝCH SLOUČENIN FOSFORU 28-DENNÍ OPAKOVANÁ EXPOZICE
B.40 LEPTAVÉ ÚČINKY NA KŮŽI
Základní pojmy a metody pro zkoušení toxicity chemických látek nebo chemických přípravků
VŠEOBECNÝ ÚVOD
B.1 bis AKUTNÍ TOXICITA ORÁLNÍ – METODA FIXNÍ DÁVKY
B.1 tris AKUTNÍ TOXICITA ORÁLNÍ – METODA STANOVENÍ TŘÍDY AKUTNÍ TOXICITY
B.2 AKUTNÍ TOXICITA INHALAČNÍ
B.3 AKUTNÍ TOXICITA DERMÁLNÍ
B.4 AKUTNÍ TOXICITA: DRÁŽDIVÉ A LEPTAVÉ ÚČINKY NA KŮŽI
B.5 AKUTNÍ TOXICITA: DRÁŽDIVÉ A LEPTAVÉ ÚČINKY NA OČI
B.6 SENZIBILIZACE KŮŽE
B.7 SUBAKUTNÍ TOXICITA ORÁLNÍ (28 DENNÍ OPAKOVANÁ APLIKACE)
B.8 SUBAKUTNÍ TOXICITA INHALAČNÍ (28 DENNÍ OPAKOVANÁ APLIKACE)
B.9 SUBAKUTNÍ TOXICITA DERMÁLNÍ (28 DENNÍ OPAKOVANÁ APLIKACE)
B.10 MUTAGENITA - TEST CHROMOZÓMOVÝCH ABERACÍ U SAVČÍCH BUNĚK IN VITRO
B.11 MUTAGENITA - TEST CHROMOZOMOVÝCH ABERACÍ V KOSTNÍ DŘENI SAVCŮ IN VIVO
B.12 MUTAGENITA - IN VIVO MIKRONUKLEUS TEST V SAVČÍCH ERYTROCYTECH
B.13/14 MUTAGENITA - TEST REVERZNÍCH MUTACÍ U BAKTERIÍ
B.18 POŠKOZENÍ DNA REPARACE - NEPLÁNOVANÁ SYNTÉZA DNA - SAVČÍ BUŇKY IN VITRO
B.20 RECESIVNÍ LETÁLNÍ MUTACE VÁZANÉ NA POHLAVÍ U DROSOPHILA MELANOGASTER
B.17 MUTAGENITA - TEST GENOVÝCH MUTACÍ V SAVČÍCH BUŇKÁCH IN VITRO
B.22 DOMINANTNÍ LETÁLNÍ TEST U HLODAVCŮ
B.15 GENOVÉ MUTACE - SACCHAROMYCES CEREVISIAE
B.21 TEST TRANSFORMACE SAVČÍCH BUNĚK - IN VITRO
B.19 SCE - VÝMĚNA SESTERSKÝCH CHROMATID IN VITRO
B.16 MITOTICKÁ REKOMBINACE - SACCHAROMYCES CEREVISIAE
B.29 SUBCHRONICKÁ TOXICITA - INHALAČNÍ (90 denní opakovaná inhalační expozice, studie na hlodavcích)
(90denní studie orální toxicity s opakovanou aplikací nehlodavcům)
B.23 ANALÝZA CHROMOZÓMOVÝCH ABERACÍ V SAVČÍCH SPERMATOGONIÍCH
B.27 TEST SUBCHRONICKÉ ORÁLNÍ TOXICITY
B.26 TEST SUBCHRONICKÉ ORÁLNÍ TOXICITY (90ti-denní studie orální toxicity s opakovanou aplikací hlodavcům)
B.25 PŘENOSNÉ TRANSLOKACE U MYŠÍ
B.24 SPOT TEST U MYŠÍ
B.28 SUBCHRONICKÁ TOXICITA DERMÁLNÍ (90ti-denní opakovaná aplikace, studie na hlodavcích)
B.30 TESTOVÁNÍ CHRONICKÉ TOXICITY
B.31 STUDIE PRENATÁLNÍ VÝVOJOVÉ TOXICITY
B.37 POZDNÍ NEUROTOXITA ORGANICKÝCH SLOUČENIN FOSFORU - AKUTNÍ EXPOZICE
B.32 TEST KARCINOGENITY
B.36 TOXIKOKINETIKA
B.33 KOMBINOVANÝ TEST CHRONICKÉ TOXICITY/KARCINOGENITY
B.35 DVOUGENERAČNÍ STUDIE REPRODUKČNÍ TOXICITY
B.34 REPRODUKČNÍ TOXICITA - JEDNOGENERAČNÍ TEST
B.43 ZKOUŠKA NEUROTOXICITY NA HLODAVCÍCH
B.41 FOTOTOXICITA - TEST FOTOTOXICITY 3T3 NRU IN VITRO
B.39 TEST NEPLÁNOVANÉ SYNTÉZY DNA V SAVČÍCH JATERNÍCH BUŇKÁCH IN VIVO
B.42 SENZIBILIZACE KŮŽE: ZKOUŠKA S VYŠETŘENÍM LOKÁLNÍCH LYMFATICKÝCH UZLIN
B.38 POZDNÍ NEUROTOXITA ORGANICKÝCH SLOUČENIN FOSFORU 28-DENNÍ OPAKOVANÁ EXPOZICE
B.40 LEPTAVÉ ÚČINKY NA KŮŽI
Při stanovení genotoxicity se postupuje podle standardního metodického protokolu vypracovaného pro danou metodiku po projednání s Národní referenční laboratoří genetické toxikologie.
Studie detekující chromozómové aberace
Studie detekující genové (bodové) mutace
Genotoxické účinky – účinky na DNA
Genotoxicita je obecný pojem pro potenciálně škodlivé účinky na genetický materiál, které nejsou nezbytně spojeny s mutagenitou. Indikátorem genotoxicity může být vyvolané poškození DNA bez přímého důkazu mutace.
Následující metody využívající eukaryotické mikroorganismy nebo savčí buňky jsou vhodné pro takové studie:
Pro tyto účely zahrnují metody B.15,1) B.16,1) B.17,5) B.18,1) B.19,1) B.20,1) B.21,1) B.22,1) B.23,5) B.241) a B.251) jak eukaryontní systémy in vivo a in vitro, tak rozšiřují rozsah biologických účinků. Tyto testy poskytují informace o bodových mutacích a jiných účincích v organismech složitějších než baktérie používané v základním souboru testů.
Metody pro další výzkum jsou seřazeny níže podle jimi sledovaného hlavního genetického účinku:
Pro látky vyráběné ve velkém množství nebo pro stanovení a kontrolu rizika mohou být vyžadovány ještě další studie ke zjištění mutagenity nebo k předběžnému vyšetření na karcinogenitu. Tyto studie lze využít k několika účelům: potvrzení výsledků získaných základním souborem testů; zkoumání účinků nezachycených základním souborem metod; zahájení nebo rozšíření studií in vivo.
Alternativní metody vyšetřování karcinogenního potenciálu
K dispozici jsou testy transformace buněk savců, které určují schopnost látky vyvolat takové morfologické změny a změny chování buněčných kultur, u kterých se předpokládá souvislost s maligní transformací - in vivo (metoda B.21).1) Používá se několika různých buněčných typů a kritérií pro transformaci.
Přijatelné jsou také postupy in vivo, např. micronucleus test (metoda B.12)5) nebo analýza metafáze chromozomů kostní dřeně (metoda B.11)5). Je však třeba dávat jednoznačně přednost in vitro metodám, pokud nejsou kontraindikovány.
Některé všeobecné zásady pro strategii testování jsou stanoveny směrnicí 93/67/EHS.
Mutagenní aktivita látky se stanoví testy in vitro na genové (bodové) mutace v baktériích (metoda B.13/14)5) anebo na strukturální chromozómové aberace v savčích buňkách (metoda B.10)5).
Mutagenita se vztahuje k indukci trvalých přenosných změn v množství nebo struktuře genetického materiálu buněk nebo organismů. Tyto změny („mutace“) mohou postihnout jediný gen nebo segmenty genů, blok genů nebo celé chromozómy. Účinky na celé chromozómy se mohou projevovat změnou jejich struktury a/nebo počtu.
Konkrétní studie, vhodná pro daný případ, bude záviset na četných faktorech, včetně chemické a fyzikální charakteristiky látky, výsledků základních bakteriálních a cytogenetických testů, metabolického profilu látky, výsledků dalších testů toxicity a známých způsobů použití látky.
Posuzování rizika dědičných účinků u savců
Obecně platí, že další uvažované studie mutagenity je třeba naplánovat tak, aby poskytly relevantní doplňující informace o mutagenním, případně karcinogenním potenciálu testované látky.
K dispozici jsou metody na detekci dědičných účinků v celém savčím organizmu, ať už vyvolaných genovými (bodovými) mutacemi, např. specifický locus test u myší detekující mutace zárodečné buňky v první generaci (nezahrnuto v této příloze), nebo chromozómovými aberacemi, např. test na přenosné translokace u myší (metoda B.25).1) Těchto metod lze použít při odhadování možného genetického rizika látky pro člověka. Vzhledem ke složitosti těchto testů a velkému počtu potřebných zvířat, zvláště pro specifický locus test, je třeba se rozhodovat pro takovou studii jen na základě závažných důvodů.
3 MUTAGENITA - GENOTOXICITA
Studie detekující chromozómové aberace
Studie detekující genové (bodové) mutace
Genotoxické účinky – účinky na DNA
Genotoxicita je obecný pojem pro potenciálně škodlivé účinky na genetický materiál, které nejsou nezbytně spojeny s mutagenitou. Indikátorem genotoxicity může být vyvolané poškození DNA bez přímého důkazu mutace.
Následující metody využívající eukaryotické mikroorganismy nebo savčí buňky jsou vhodné pro takové studie:
Pro tyto účely zahrnují metody B.15,1) B.16,1) B.17,5) B.18,1) B.19,1) B.20,1) B.21,1) B.22,1) B.23,5) B.241) a B.251) jak eukaryontní systémy in vivo a in vitro, tak rozšiřují rozsah biologických účinků. Tyto testy poskytují informace o bodových mutacích a jiných účincích v organismech složitějších než baktérie používané v základním souboru testů.
Metody pro další výzkum jsou seřazeny níže podle jimi sledovaného hlavního genetického účinku:
Pro látky vyráběné ve velkém množství nebo pro stanovení a kontrolu rizika mohou být vyžadovány ještě další studie ke zjištění mutagenity nebo k předběžnému vyšetření na karcinogenitu. Tyto studie lze využít k několika účelům: potvrzení výsledků získaných základním souborem testů; zkoumání účinků nezachycených základním souborem metod; zahájení nebo rozšíření studií in vivo.
Alternativní metody vyšetřování karcinogenního potenciálu
K dispozici jsou testy transformace buněk savců, které určují schopnost látky vyvolat takové morfologické změny a změny chování buněčných kultur, u kterých se předpokládá souvislost s maligní transformací - in vivo (metoda B.21).1) Používá se několika různých buněčných typů a kritérií pro transformaci.
Přijatelné jsou také postupy in vivo, např. micronucleus test (metoda B.12)5) nebo analýza metafáze chromozomů kostní dřeně (metoda B.11)5). Je však třeba dávat jednoznačně přednost in vitro metodám, pokud nejsou kontraindikovány.
Některé všeobecné zásady pro strategii testování jsou stanoveny směrnicí 93/67/EHS.
Mutagenní aktivita látky se stanoví testy in vitro na genové (bodové) mutace v baktériích (metoda B.13/14)5) anebo na strukturální chromozómové aberace v savčích buňkách (metoda B.10)5).
Mutagenita se vztahuje k indukci trvalých přenosných změn v množství nebo struktuře genetického materiálu buněk nebo organismů. Tyto změny („mutace“) mohou postihnout jediný gen nebo segmenty genů, blok genů nebo celé chromozómy. Účinky na celé chromozómy se mohou projevovat změnou jejich struktury a/nebo počtu.
Konkrétní studie, vhodná pro daný případ, bude záviset na četných faktorech, včetně chemické a fyzikální charakteristiky látky, výsledků základních bakteriálních a cytogenetických testů, metabolického profilu látky, výsledků dalších testů toxicity a známých způsobů použití látky.
Posuzování rizika dědičných účinků u savců
Obecně platí, že další uvažované studie mutagenity je třeba naplánovat tak, aby poskytly relevantní doplňující informace o mutagenním, případně karcinogenním potenciálu testované látky.
K dispozici jsou metody na detekci dědičných účinků v celém savčím organizmu, ať už vyvolaných genovými (bodovými) mutacemi, např. specifický locus test u myší detekující mutace zárodečné buňky v první generaci (nezahrnuto v této příloze), nebo chromozómovými aberacemi, např. test na přenosné translokace u myší (metoda B.25).1) Těchto metod lze použít při odhadování možného genetického rizika látky pro člověka. Vzhledem ke složitosti těchto testů a velkému počtu potřebných zvířat, zvláště pro specifický locus test, je třeba se rozhodovat pro takovou studii jen na základě závažných důvodů.
3 MUTAGENITA - GENOTOXICITA
1 ZÁKLADNÍ POJMY
přítomnost klinických příznaků svědčících o blížící se smrti, přičemž čas, kdy k úhynu dojde lze předvídat a bude kratší než je doba předpokládaného ukončení pokusu.7a)
1.25 Předvídatelný úhyn
1.25 Předvídatelný úhyn
1.12 Kožní dráždivost
je vyvolání zánětlivých změn na kůži po aplikaci testované látky.
je vyvolání zánětlivých změn na kůži po aplikaci testované látky.
je vyvolání změn na oku po aplikaci testované látky na povrch oka.
1.13 Oční dráždivost
1.13 Oční dráždivost
1.14 Senzibilizace kůže (alergická kontaktní dermatitida)
je imunologicky vyvolaná reakce kůže na testovanou látku.
je imunologicky vyvolaná reakce kůže na testovanou látku.
je vyvolání nevratného tkáňového poškození kůže při působení testované látky po dobu od 3 minut do 4 hodin.
1.15 Poleptání kůže
1.15 Poleptání kůže
1.16 Toxikokinetika
je studium absorpce, distribuce, metabolismu a exkrece testovaných látek.
je studium absorpce, distribuce, metabolismu a exkrece testovaných látek.
1.17 Absorpce
označuje proces(y), kterým(i) aplikovaná látka vstupuje do těla.
označuje proces(y), kterým(i) aplikovaná látka vstupuje do těla.
označuje proces(y), kterým(i) je aplikovaná látka případně její metabolity odstraňovány z těla.
1.18 Exkrece
1.18 Exkrece
1.2 Zřejmá toxicita
je všeobecný termín popisující jasné příznaky toxicity po aplikaci testované látky. Jsou to příznaky dostačující pro posouzení rizika a měly by být takové, že po zvýšení podávané dávky může být očekáván vznik těžkých toxických příznaků a pravděpodobně i úmrtí.
je všeobecný termín popisující jasné příznaky toxicity po aplikaci testované látky. Jsou to příznaky dostačující pro posouzení rizika a měly by být takové, že po zvýšení podávané dávky může být očekáván vznik těžkých toxických příznaků a pravděpodobně i úmrtí.
označuje stav před úhynem nebo neschopnost přežít, ani když je pokusné zvíře léčeno.7a)
1.24 Stav agónie
1.24 Stav agónie
1.23 Limitní dávka
označuje nejvyšší přípustnou dávku (2 000 nebo 5 000 mg/kg).
označuje nejvyšší přípustnou dávku (2 000 nebo 5 000 mg/kg).
když je očekáván stav agónie nebo uhynutí před další plánovanou dobou pozorování. Příznaky svědčící o tomto stavu u hlodavců mohou zahrnovat křeče, polohu na boku, polohu vleže a třes.7a)
1.22 Blížící se uhynutí
1.22 Blížící se uhynutí
Globálně harmonizovaný systém klasifikace chemických látek a směsí. Společný projekt Organizace pro hospodářkou spolupráci a rozvoj (lidské zdraví a životní prostředí), Odborného výboru OSN pro přepravu nebezpečného zboží (fyzikálně-chemické vlastnosti) a Mezinárodní organizace práce (informace o nebezpečnosti) koordinovaný Meziorganizačním programem pro řádné nakládání s chemikáliemi (IOMC).
1.21 GHS
1.21 GHS
1.20 Metabolismus
označuje proces(y), kterým(i) je chemická struktura aplikované látky měněna v těle enzymatickými nebo neenzymatickými reakcemi.
označuje proces(y), kterým(i) je chemická struktura aplikované látky měněna v těle enzymatickými nebo neenzymatickými reakcemi.
1.19 Distribuce
označuje proces(y), kterým(i) je absorbovaná látka případně její metabolity rozdělovány v těle.
označuje proces(y), kterým(i) je absorbovaná látka případně její metabolity rozdělovány v těle.
je zkratka pro „Lowest Observed Adverse Effect Level“ a je to nejnižší dávka nebo expoziční koncentrace látky, při které je ještě pozorován statisticky významný nepříznivý účinek na organismus v porovnání s kontrolní skupinou.
1.9 LOAEL
1.9 LOAEL
1.8 NOAEL
je zkratka pro „No Observed Adverse Effect Level“ a je to nejvyšší dávka nebo expoziční koncentrace látky, při které není pozorován žádný statisticky významný nepříznivý účinek na organismus v porovnání s kontrolní skupinou.
je zkratka pro „No Observed Adverse Effect Level“ a je to nejvyšší dávka nebo expoziční koncentrace látky, při které není pozorován žádný statisticky významný nepříznivý účinek na organismus v porovnání s kontrolní skupinou.
1.7 LC50 (střední smrtná koncentrace)
je statisticky vypočtená koncentrace látky, která pravděpodobně způsobí smrt do určité doby po expozici u 50 % pokusných zvířat, exponovaných po definovanou dobu. Hodnota LC50 se udává jako hmotnost testované látky ve standardním objemu vzduchu (mg.l-1).
je statisticky vypočtená koncentrace látky, která pravděpodobně způsobí smrt do určité doby po expozici u 50 % pokusných zvířat, exponovaných po definovanou dobu. Hodnota LC50 se udává jako hmotnost testované látky ve standardním objemu vzduchu (mg.l-1).
1.6 LD50 (střední smrtná dávka)
je statisticky vypočtená jednotlivá dávka látky, která pravděpodobně způsobí za definovanou dobu smrt 50 % zvířat, kterým byla podána. Hodnota LD50 se udává jako hmotnost testované látky na jednotku hmotnosti pokusného zvířete (mg.kg-1 tělesné hmotnosti).
je statisticky vypočtená jednotlivá dávka látky, která pravděpodobně způsobí za definovanou dobu smrt 50 % zvířat, kterým byla podána. Hodnota LD50 se udává jako hmotnost testované látky na jednotku hmotnosti pokusného zvířete (mg.kg-1 tělesné hmotnosti).
je všeobecný termín zahrnující dávku, frekvenci a celkovou dobu podávání.
1.5 Dávkování
1.5 Dávkování
je nejvyšší ze čtyř pevných dávkových hladin, kterou je možno podat, aniž by způsobila uhynutí (včetně humánního utracení) související s podanou látkou.
1.4 Diskriminační dávka
1.4 Diskriminační dávka
je množství podané testované látky. Dávka je vyjádřena jako hmotnost látky (gramy nebo miligramy) nebo jako hmotnost testované látky na jednotku hmotnosti pokusného zvířete (např. miligramy na kilogram tělesné hmotnosti), nebo jako konstantní dietní koncentrace (díly na milión dílů - ppm, nebo miligramy na kilogram potravy).
1.3 Dávka
1.3 Dávka
1.26 Opožděný úhyn
znamená, že pokusné zvíře během 48 h neuhyne ani nejeví známky umírání, ale uhyne později během čtrnáctidenní doby pozorování.
znamená, že pokusné zvíře během 48 h neuhyne ani nejeví známky umírání, ale uhyne později během čtrnáctidenní doby pozorování.
je nejvyšší dávka, která u zvířat vyvolává zřetelné projevy toxicity, avšak bez podstatného vlivu na přežití s ohledem na účinek, který je testován.
1.11 Nejvyšší tolerovaná dávka (MTD - maximum tolerated dose)
1.11 Nejvyšší tolerovaná dávka (MTD - maximum tolerated dose)
1.1 Akutní toxicita
zahrnuje nepříznivé účinky, které se objeví během určité doby (většinou 14 dní) po podání jedné dávky nějaké látky.
zahrnuje nepříznivé účinky, které se objeví během určité doby (většinou 14 dní) po podání jedné dávky nějaké látky.
zahrnuje nepříznivé účinky, které se objeví u pokusných zvířat v důsledku opakovaného denního podávání nebo expozice chemické látce, po dobu představující krátký úsek (desítky dnů) očekávané délky života příslušného živočišného druhu.
1.10 Toxicita po opakované dávce/subchronická toxicita
1.10 Toxicita po opakované dávce/subchronická toxicita
Pozornost se věnuje metodám, které využívají co nejmenší počet zvířat a minimalizují utrpení zvířete, například metoda fixní dávky (metoda B.1 bis)2) a metoda stanovení třídy akutní toxicity (metoda B.1 tris)4). Při testování na jednom druhu může studie na druhém druhu doplnit závěry vyvozené z první studie. V tomto případě se použije standardní testovací metoda nebo může být použito menšího počtu zvířat.
Testem toxicity s opakovanou aplikací (metody B.7,4) B.82) a B.92)) se posuzují toxické účinky vznikající v důsledku opakované expozice. Důležité je klinické pozorování zvířat tak, aby se získalo co nejvíce informací. Tyto testy pomohou zjistit cílové orgány toxicity a toxické a netoxické dávky. Od dlouhodobých studií se vyžaduje zkoumání těchto aspektů do větší hloubky (metody B.26,7) B.27,7) B.28,1) B.29,1) B.301) a B.331)).
V závislosti na toxicitě látky lze zvolit různé postupy od limitního testu až po kompletní stanovení LD50. Pro inhalační studie není limitní test navržen, protože nebylo možné definovat limitní hodnotu jednorázové inhalační expozice.
Akutní toxické účinky a orgánová nebo systémová toxicita mohou být vyhodnoceny za použití velkého počtu různých testů toxicity (metody B.1 - B.52),3),4)), ze kterých může být po jediné aplikaci získán předběžný odhad toxicity.
2 AKUTNÍ - OPAKOVANÁ APLIKACE/ SUBCHRONICKÁ A CHRONICKÁ TOXICITA
Testem toxicity s opakovanou aplikací (metody B.7,4) B.82) a B.92)) se posuzují toxické účinky vznikající v důsledku opakované expozice. Důležité je klinické pozorování zvířat tak, aby se získalo co nejvíce informací. Tyto testy pomohou zjistit cílové orgány toxicity a toxické a netoxické dávky. Od dlouhodobých studií se vyžaduje zkoumání těchto aspektů do větší hloubky (metody B.26,7) B.27,7) B.28,1) B.29,1) B.301) a B.331)).
V závislosti na toxicitě látky lze zvolit různé postupy od limitního testu až po kompletní stanovení LD50. Pro inhalační studie není limitní test navržen, protože nebylo možné definovat limitní hodnotu jednorázové inhalační expozice.
Akutní toxické účinky a orgánová nebo systémová toxicita mohou být vyhodnoceny za použití velkého počtu různých testů toxicity (metody B.1 - B.52),3),4)), ze kterých může být po jediné aplikaci získán předběžný odhad toxicity.
2 AKUTNÍ - OPAKOVANÁ APLIKACE/ SUBCHRONICKÁ A CHRONICKÁ TOXICITA
7 IMUNOTOXICITA
Imunotoxicita se zjišťuje různými způsoby, například podle imunosuprese anebo podle zvětšení odpovědi imunitního systému, které má za následek buď hypersenzitivitu nebo navozenou autoimunitu. Test toxicity při opakované aplikaci (metoda B.7),4) zahrnuje stanovení imunotoxických účinků. Metoda napomáhá odhalit chemické látky s imunotoxickým potenciálem, vyžadující další, hloubkové zkoumání tohoto aspektu.
Imunotoxicita se zjišťuje různými způsoby, například podle imunosuprese anebo podle zvětšení odpovědi imunitního systému, které má za následek buď hypersenzitivitu nebo navozenou autoimunitu. Test toxicity při opakované aplikaci (metoda B.7),4) zahrnuje stanovení imunotoxických účinků. Metoda napomáhá odhalit chemické látky s imunotoxickým potenciálem, vyžadující další, hloubkové zkoumání tohoto aspektu.
5 REPRODUKČNÍ TOXICITA
Testovací metoda (metoda B.31)1) pro studie zaměřené na teratogenitu jako součást vývojové toxicity počítá hlavně s orálním podáváním. Alternativně mohou být použity jiné způsoby aplikace v závislosti na fyzikálních vlastnostech testované látky nebo podle pravděpodobného způsobu expozice člověka. V takových případech je třeba testovací metodu vhodně upravit s ohledem na příslušné body 28-denní testovací metody.
Reprodukční toxicita se zjišťuje různými způsoby, např. podle zhoršení reprodukčních funkcí nebo schopností samců a samic (vliv na plodnost) nebo podle nedědičných škodlivých účinků na potomstvo (vývojová toxicita) zahrnující také teratogenitu a účinky v průběhu laktace.
Pokud je vyžadován třígenerační reprodukční test je možno popisovanou metodu pro dvougenerační reprodukční test (metoda B.35)1) rozšířit tak, aby pokryl třetí generaci.
Testovací metoda (metoda B.31)1) pro studie zaměřené na teratogenitu jako součást vývojové toxicity počítá hlavně s orálním podáváním. Alternativně mohou být použity jiné způsoby aplikace v závislosti na fyzikálních vlastnostech testované látky nebo podle pravděpodobného způsobu expozice člověka. V takových případech je třeba testovací metodu vhodně upravit s ohledem na příslušné body 28-denní testovací metody.
Reprodukční toxicita se zjišťuje různými způsoby, např. podle zhoršení reprodukčních funkcí nebo schopností samců a samic (vliv na plodnost) nebo podle nedědičných škodlivých účinků na potomstvo (vývojová toxicita) zahrnující také teratogenitu a účinky v průběhu laktace.
Pokud je vyžadován třígenerační reprodukční test je možno popisovanou metodu pro dvougenerační reprodukční test (metoda B.35)1) rozšířit tak, aby pokryl třetí generaci.
Chemické látky mohou být charakterizovány jako genotoxické nebo negenotoxické karcinogeny, v závislosti na předpokládaném mechanismu působení.
K dispozici jsou rovněž testy transformace buněk savců, které určují schopnost látky vyvolat takové morfologické změny a změny chování buněčných kultur, u kterých se předpokládá souvislost s maligní transformací - in vivo (metoda B.21).1) Používá se několika různých buněčných typů a kritérií pro transformaci.
Předběžné informace o genotoxickém karcinogenním potenciálu látky se čerpají ze studií mutagenity/genotoxicity. Další informace poskytují testy toxicity při opakované aplikaci a testy subchronické nebo chronické toxicity. Test toxicity při opakované aplikaci, metoda B.7,4) a dlouhodobější studie s opakovaným podáváním zahrnují posouzení takových histopatologických změn, např. hyperplazie v určitých tkáních, které by mohly být také významné. Tyto studie a toxikokinetické informace mohou pomoci identifikovat chemické látky s karcinogenním potenciálem, které vyžadují další, podrobnější zkoumání tohoto aspektu pomocí testu karcinogenity (metoda B.32)1) nebo často v kombinované studii chronické toxicity/karcinogenity (metoda B.33).1)
4 KARCINOGENITA
K dispozici jsou rovněž testy transformace buněk savců, které určují schopnost látky vyvolat takové morfologické změny a změny chování buněčných kultur, u kterých se předpokládá souvislost s maligní transformací - in vivo (metoda B.21).1) Používá se několika různých buněčných typů a kritérií pro transformaci.
Předběžné informace o genotoxickém karcinogenním potenciálu látky se čerpají ze studií mutagenity/genotoxicity. Další informace poskytují testy toxicity při opakované aplikaci a testy subchronické nebo chronické toxicity. Test toxicity při opakované aplikaci, metoda B.7,4) a dlouhodobější studie s opakovaným podáváním zahrnují posouzení takových histopatologických změn, např. hyperplazie v určitých tkáních, které by mohly být také významné. Tyto studie a toxikokinetické informace mohou pomoci identifikovat chemické látky s karcinogenním potenciálem, které vyžadují další, podrobnější zkoumání tohoto aspektu pomocí testu karcinogenity (metoda B.32)1) nebo často v kombinované studii chronické toxicity/karcinogenity (metoda B.33).1)
4 KARCINOGENITA
Při vypracování testovacích metod musí být věnována potřebná pozornost ochraně zvířat v souladu s právními předpisy upravujícími ochranu zvířat.9) Níže jsou stručně uvedeny některé příklady, tento seznam není vyčerpávající. Pro stanovení akutní orální toxicity je třeba vzít v úvahu alternativní metody: postup s fixní dávkou a metoda stanovení třídy akutní toxicity. Postup s fixní dávkou nevyužívá uhynutí jako specifického kritéria a vyžaduje menší počet zvířat. Metoda stanovení třídy akutní toxicity vyžaduje v průměru o 70 % zvířat méně než metoda B.12) pro akutní orální toxicitu. Tyto a alternativní metody mají za následek méně bolesti a stresu než klasická metodologie.
12 OCHRANA ZVÍŘAT
12 OCHRANA ZVÍŘAT
Pro toxikologické testy je přísná kontrola podmínek prostředí, ve kterém jsou pokusná zvířata chována, a správná péče o zvířata podstatnou podmínkou. Podmínky ochrany, chovu, využití včetně krmení zvířat jsou stanoveny zvláštními právními předpisy, které upravují ochranu zvířat.9)
11 PÉČE O ZVÍŘATA
11 PÉČE O ZVÍŘATA
Podstatnou součástí zprávy o pokusech na zvířatech jsou údaje o způsobu chovu v klecích a počtu zvířat chovaných v jedné kleci jak během expozice sledované látce, tak během následující doby pozorování.
Osvětlení má být umělé se střídáním světla a tmy po dvanácti hodinách. Podrobnosti týkající se osvětlení je třeba zaznamenat a uvést ve zprávě o průběhu pokusu.
Pokud metoda nevyžaduje jiný způsob, mohou být zvířata chována jednotlivě nebo v malých skupinách jedinců stejného pohlaví, ne více než 5 zvířat v jedné kleci.
Některé experimentální techniky výzkumu jsou zvláště citlivé na teplotu. Pro tyto případy jsou podrobnosti o příslušných podmínkách uvedeny v popisu testované metody. Při všech studiích toxických účinků je třeba zaznamenávat teplotu a vlhkost vzduchu a uvést je v závěrečné zprávě o průběhu pokusu.
11.1 Podmínky chovu
Životní podmínky v prostorech pro pokusná zvířata je třeba přizpůsobit jednotlivým druhům. Pro potkany, myši a morčata je vhodná teplota místnosti 22°C ± 3°C při relativní vlhkosti vzduchu 30 - 70 %; pro králíky má být teplota 20°C ± 3°C při relativní vlhkosti vzduchu 30 - 70 %.
Osvětlení má být umělé se střídáním světla a tmy po dvanácti hodinách. Podrobnosti týkající se osvětlení je třeba zaznamenat a uvést ve zprávě o průběhu pokusu.
Pokud metoda nevyžaduje jiný způsob, mohou být zvířata chována jednotlivě nebo v malých skupinách jedinců stejného pohlaví, ne více než 5 zvířat v jedné kleci.
Některé experimentální techniky výzkumu jsou zvláště citlivé na teplotu. Pro tyto případy jsou podrobnosti o příslušných podmínkách uvedeny v popisu testované metody. Při všech studiích toxických účinků je třeba zaznamenávat teplotu a vlhkost vzduchu a uvést je v závěrečné zprávě o průběhu pokusu.
11.1 Podmínky chovu
Životní podmínky v prostorech pro pokusná zvířata je třeba přizpůsobit jednotlivým druhům. Pro potkany, myši a morčata je vhodná teplota místnosti 22°C ± 3°C při relativní vlhkosti vzduchu 30 - 70 %; pro králíky má být teplota 20°C ± 3°C při relativní vlhkosti vzduchu 30 - 70 %.
Krmení musí vyhovovat všem požadavkům výživy pro příslušný použitý živočišný druh. Podávají-li se zvířatům studované látky v potravě, může se výživová hodnota snížit vzájemným působením studované látky a některé složky potravy. Možnost takové reakce je nutno vzít v úvahu při interpretaci výsledků. Používají se konvenční laboratorní diety s neomezeným přístupem k pitné vodě. Pokud je testovaná látka podávána v potravě, je třeba tomu přizpůsobit výběr diety.
Příměsi v potravě, které mají prokazatelně vliv na toxicitu, nesmí být přítomny v koncentracích, ve kterých by se tento vliv projevil.
11.2 Podmínky krmení
Příměsi v potravě, které mají prokazatelně vliv na toxicitu, nesmí být přítomny v koncentracích, ve kterých by se tento vliv projevil.
11.2 Podmínky krmení
10 CHARAKTERISTIKY TESTOVANÉ LÁTKY
Všechny informace týkající se identifikace, fyzikálně-chemických vlastností, čistoty a chování testované látky se zahrnují v závěrečné zprávě o testu.
Vypracování analytické metody pro kvalitativní a kvantitativní stanovení testované látky (a také pokud možno významných nečistot) v dávkovacím médiu a biologickém materiálu předchází zahájení studie.
Složení testované látky, včetně významných nečistot, a její relevantní fyzikálně-chemické vlastnosti včetně stability je třeba znát před zahájením jakékoli toxikologické studie.
Fyzikálně-chemické vlastnosti testované látky poskytují informace důležité pro výběr způsobu podávání, pro návrh konkrétní studie a pro manipulaci s látkou a její skladování.
Všechny informace týkající se identifikace, fyzikálně-chemických vlastností, čistoty a chování testované látky se zahrnují v závěrečné zprávě o testu.
Vypracování analytické metody pro kvalitativní a kvantitativní stanovení testované látky (a také pokud možno významných nečistot) v dávkovacím médiu a biologickém materiálu předchází zahájení studie.
Složení testované látky, včetně významných nečistot, a její relevantní fyzikálně-chemické vlastnosti včetně stability je třeba znát před zahájením jakékoli toxikologické studie.
Fyzikálně-chemické vlastnosti testované látky poskytují informace důležité pro výběr způsobu podávání, pro návrh konkrétní studie a pro manipulaci s látkou a její skladování.
Informace o chemické struktuře a fyzikálně-chemických vlastnostech mohou také poskytnout údaje, umožňující odhad charakteristik absorpce při plánovaném způsobu aplikace, metabolismu a distribuce do tkání. Přispět mohou také informace o toxikokinetických parametrech z předcházejících toxikologických a toxikokinetických studií.
Toxikokinetické studie pomáhají při interpretaci a vyhodnocení údajů o toxicitě, objasňují specifické aspekty toxicity testované chemické látky a výsledky mohou pomoci při návrhu dalších studií toxicity. Nepředpokládá se, že bude v každém případě zapotřebí stanovit všechny parametry. Pouze v ojedinělých případech bude nezbytná celá posloupnost toxikokinetických studií (studie absorpce, distribuce, metabolismu a exkrece). U některých sloučenin mohou být vhodné změny v této sekvenci nebo se může ukázat jako dostatečná studie s jednorázovým podáním (metoda B.36).1)
8 TOXIKOKINETIKA
Toxikokinetické studie pomáhají při interpretaci a vyhodnocení údajů o toxicitě, objasňují specifické aspekty toxicity testované chemické látky a výsledky mohou pomoci při návrhu dalších studií toxicity. Nepředpokládá se, že bude v každém případě zapotřebí stanovit všechny parametry. Pouze v ojedinělých případech bude nezbytná celá posloupnost toxikokinetických studií (studie absorpce, distribuce, metabolismu a exkrece). U některých sloučenin mohou být vhodné změny v této sekvenci nebo se může ukázat jako dostatečná studie s jednorázovým podáním (metoda B.36).1)
8 TOXIKOKINETIKA
14 HODNOCENÍ A INTERPRETACE
Výsledky testování mohou být použity pro klasifikaci a označování nových i existujících látek podle účinků na zdraví člověka na základě vlastností zjištěných a kvantifikovaných těmito metodami. Tyto výsledky mohou být také použity pro studie, zaměřené na posuzování rizika nových i existujících látek.
Při hodnocení a interpretaci pokusů na zvířatech a testů in vitro je nutno mít na zřeteli, že přímá extrapolace na člověka je možná jen v omezené míře; doklady o nepříznivých účincích u lidí, pokud jsou k dispozici, mohou sloužit k ověření výsledků testování.
Výsledky testování mohou být použity pro klasifikaci a označování nových i existujících látek podle účinků na zdraví člověka na základě vlastností zjištěných a kvantifikovaných těmito metodami. Tyto výsledky mohou být také použity pro studie, zaměřené na posuzování rizika nových i existujících látek.
Při hodnocení a interpretaci pokusů na zvířatech a testů in vitro je nutno mít na zřeteli, že přímá extrapolace na člověka je možná jen v omezené míře; doklady o nepříznivých účincích u lidí, pokud jsou k dispozici, mohou sloužit k ověření výsledků testování.
13 ALTERNATIVNÍ TESTY
Pokud budou takové metody k dispozici, musí být jejich použití pro charakterizaci rizika, následnou klasifikaci a označování látky podle nebezpečnosti bráno v úvahu všude tam, kde je to možné.
V souladu s příslušnými právními předpisy, které upravují ochranu zvířat9), je nutno ověřovat v registrech mezinárodně ověřených a uznaných alternativních metod, zda k plánovanému pokusu existuje alternativní metoda, při které nemusí být použito zvíře.
Je nutno neustále vyvíjet a ověřovat alternativní metody, které mohou poskytovat stejnou úroveň informací jako současné testy na zvířatech a budou přitom využívat menšího počtu zvířat, způsobí méně utrpení nebo se úplně obejdou bez používání zvířat.
Pokud budou takové metody k dispozici, musí být jejich použití pro charakterizaci rizika, následnou klasifikaci a označování látky podle nebezpečnosti bráno v úvahu všude tam, kde je to možné.
V souladu s příslušnými právními předpisy, které upravují ochranu zvířat9), je nutno ověřovat v registrech mezinárodně ověřených a uznaných alternativních metod, zda k plánovanému pokusu existuje alternativní metoda, při které nemusí být použito zvíře.
Je nutno neustále vyvíjet a ověřovat alternativní metody, které mohou poskytovat stejnou úroveň informací jako současné testy na zvířatech a budou přitom využívat menšího počtu zvířat, způsobí méně utrpení nebo se úplně obejdou bez používání zvířat.
Neurotoxicita se zjišťuje různými způsoby, např. podle funkčních změn nebo strukturních a biochemických změn v centrálním nebo periferním nervovém systému. Předběžné upozornění na neurotoxicitu může vzejít z testů akutní toxicity. Test toxicity při opakované aplikaci (metoda B.7)4) zahrnuje také posouzení neurotoxického účinku: u této metody se zdůrazňuje nutnost pečlivého klinického pozorování zvířat tak, aby se získalo co nejvíce informací. Metoda napomáhá odhalit chemické látky s neurotoxickým potenciálem, které vyžadují další, hloubkové zkoumání tohoto aspektu. Navíc je důležité vzít v úvahu specifické neurotoxické účinky, které nemohou být odhaleny v jiných studiích toxicity. Bylo například zjištěno, že jisté organické sloučeniny fosforu způsobují pozdní neurotoxicitu, která je posuzována metodami B.374) a B.384) po jednorázovém nebo opakovaném podání látky.
6 NEUROTOXICITA
6 NEUROTOXICITA