A. Ústavní soud se dále zabýval argumentací NBÚ, že soudní přezkum rozhodování exekutivy v oblasti bezpečnostního prověřování není obvyklý, což NBÚ podpořil poukazem na zahraniční úpravy. Proto i Ústavní soud použil srovnávací metody výkladu a zkoumal přístup k soudní kontrole bezpečnostního prověřování v zemích, které prošly podobným právním vývojem a vzaly na sebe stejné mezinárodněprávní závazky k ochraně utajovaných informací jako Česká republika.
Ústavní soud Slovenské republiky nálezem ze dne 11. 2. 2004 zrušil ty části zákona o ochraně utajovaných skutečností (zákon č. 241/2001 Z. z., o ochrane utajovaných skutočností), které sice umožňovaly soudní přezkum rozhodnutí o ukončení bezpečnostního prověřování, avšak bez toho, aby dotčená osoba mohla požádat o soudní přezkum rozhodnutí na základě znalostí konkrétních důvodů, tzv. ukončení bezpečnostní prověrky bez vyjádření, a zrušil i ustanovení, které zamezovalo dotčené osobě požádat o soudní přezkum rozhodnutí o tzv. zániku platnosti vyjádření (srov. elektronickou verzi nálezu Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/03 vystavenou na www.concourt.sk). Ústavní soud Slovenské republiky konstatoval, že uznává nepominutelnost bezpečnostních zájmů státu a uznává i prostředky, které pro dosahování tohoto účelu zvolil zákon o ochraně utajovaných skutečností, ale neztotožnil se s tím, aby se účel tohoto zákona dosahoval popřením principu právního státu anebo na úkor základních práv jednotlivce. Součástí právního státu je i podle Ústavního soudu Slovenské republiky podrobení zasahování orgánu veřejné moci do práv jednotlivce účinné kontrole, kterou musí zabezpečit alespoň v poslední instanci soudní moc, neboť poskytuje nejlepší záruky nezávislosti, nestrannosti a regulérnosti řízení (str. 15 citovaného nálezu). Ústavní soud připustil určité omezení přezkoumatelnosti (str. 16 citovaného nálezu), avšak pouze tak, aby byla zaručena reálná, a ne jen fiktivní realizace základního práva na soudní ochranu, a aby byly dány dostatečné záruky ochrany proti svévoli (str. 17 a 18 citovaného nálezu). Ústavní soud Slovenské republiky tak dospěl k jednoznačnému závěru, že ani zájem na bezpečnosti nemůže odůvodnit odepření práva na přezkum před nezávislým a nestranným soudem, k čemuž dochází tím, že prověřovaná osoba nezná alespoň základní informace o důvodech rozhodnutí. Pro úplnost se sluší dodat, že Ústavní soud Slovenské republiky odmítl věc podřadit pod aplikační záběr práva na svobodný přístup k povolání, s čímž nesouhlasili dva soudci ve svých odlišných stanoviscích. Jedna soudkyně nesouhlasila s odmítnutím přezkoumání věci pod zorným úhlem práva na informace.
Podobně Ústavní soud Polské republiky nálezem ze dne 10. 5. 2000 zrušil tu část zákona o ochraně utajovaných informací (ustawa z 22. stycznia 1999 r. o ochronie informacji niejawnych), která neumožňovala soudní přezkum rozhodnutí o bezpečnostním prověřování, a to pro rozpor s ústavním právem na přístup k soudu a s právem na přístup k veřejné službě, jakož i pro rozpor s čl. 13 Úmluvy (srov. elektronickou podobu rozhodnutí ze dne 10. 5. 2000, Sygn. K. 21/99 vystavenou na http://www.trybunal.gov.pl). Polský Ústavní soud konstatoval, že samo bezpečnostní prověřování, jakož i jeho výsledek mohou bezprostředně zasahovat do základních práv a svobod jednotlivců (str. 36 citovaného nálezu).
Trybunał Konstytucyjny na základě rozboru své správněprávní judikatury, judikatury ESLP (str. 25 – 27 a 29 citovaného nálezu), jakož i na základě komparace zahraničních úprav podané znalcem práva (str. 24 – 25 citovaného nálezu) konstatoval s odkazem na svůj ustálený výklad práva na spravedlivý proces (str. 33 – 35), že práva bezpečnostně prověřovaných osob, v kontextu garance práva na rovný přístup ke státní službě (čl. 60 Ústavy Polské republiky), podléhají ústavnímu zákazu odepření přístupu k soudu (čl. 77 odst. 2 Ústavy Polské republiky), protože spadají do rámce ústavně chráněných práv a svobod. Proto bylo ustanovení zákona o ochraně utajovaných informací (§ 42 odst. 1), které zamezovalo přezkumu Nejvyšším správním soudem bez toho, aby tyto věci současně výslovně svěřilo do pravomoci obecných soudů, shledáno v rozporu s články 45 odst. 1 a 77 odst. 2 Ústavy Polské republiky, které zakotvují právo na soudní přezkum rozhodnutí zasahujících do základních práv či svobod (str. 38 citovaného nálezu). Polský Ústavní soud konstatoval, že mezinárodní standardy garance práva na přístup k soudu jsou standardy minimálními, jež jsou v dané oblasti nižší než standardy práva polského (str. 29 citovaného nálezu).
Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce NBÚ, že ze zahraniční komparace vyplývá, že soudní přezkum bezpečnostních prověrek není obvyklý. Ostatně sám NBÚ uvedl příklady zemí, v nichž přezkum umožněn je (Nizozemsko, Litva). K absolutním číslům o počtu opravných prostředků, které uvedl NBÚ, nutno dodat, že bez řádového vyjádření počtu míst, na něž se vztahuje nutnost prověrky, jsou tyto údaje irelevantní.