3. Navrhovatel dále konkretizoval svoji námitku, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť tzv. předestření výpovědi sloužící k posouzení věrohodnosti (svědka či spoluobviněného) může být zásadní i při posouzení viny obžalovaného.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá – pokud jde o právní přípustnost posouzení tohoto údajného rozporu, že již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, a publikovaném pod č. 403/2002 Sb., uvedl, že ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), nelze interpretovat v tom smyslu, že by přivodilo odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách při posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to i s možnými derogačními důsledky. Rozsah pojmu „ústavní pořádek“ totiž nelze vyložit toliko s ohledem na doslovné znění čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i se zřetelem k čl. 1 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud potvrdil tento svůj závěr i ve své další rozhodovací praxi (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 752/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 54, a sp. zn. Pl. ÚS 44/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 98; vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.).
Ústavní soud proto posuzoval napadené ustanovení i z hlediska jeho souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti lze však konstatovat, že stěžejní principy spravedlivého procesu zaručené v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách jsou v rámci ústavního řádu České republiky zakotveny zejména v Listině základních práv a svobod, takže je-li určité ustanovení právního předpisu shledáno ústavně konformním z tohoto hlediska, vyhovuje obvykle i zásadám zakotveným v mezinárodních smlouvách, které jsou součástí právního řádu České republiky.
K tomuto (kladnému) zjištění dospěl Ústavní soud i v dané věci.
K interpretaci relevantního článku citované Úmluvy, jejž je – z hlediska zkoumané problematiky – zejména třeba vzít v úvahu, totiž k čl. 6 odst. 3 písm. d), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, existuje řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tak např. ve věci Kostovski proti Nizozemí z r. 1989, A-166, tento soud konstatoval, že „použít výpověď učiněnou v přípravném šetření samo o sobě neodporuje čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. Uvedená práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti němu a svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později“. Tentýž názor opakoval uvedený soud ve věci Delta proti Francii z r. 1990, A 1991-A, kdy navíc uvedl, že „přípustnost důkazů je třeba především posuzovat podle vnitrostátního práva a vnitrostátním soudům přísluší, aby hodnotily elementy, které shromáždí. Práva obhajoby vyžadují, aby obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví obžaloby a klást otázky svědkům v momentě svědecké výpovědi nebo později“ (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, str. 125, 126). Ani v tomto směru tedy Ústavní soud protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu neshledal, jelikož předmětná právní úprava přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti obviněnému a dát svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později, nijak nezpochybňuje.