4. Pouze jako obiter dictum lze k některým částem argumentace navrhovatele (jestliže se dotýká okolností konkrétního případu) připomenout, že ačkoliv návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy lze považovat za tzv. konkrétní kontrolu ústavnosti – neboť řízení před obecným soudem ve věci, při jejímž řešení má být napadený zákon použit, není v době podání návrhu pravomocně ukončeno – Ústavní soud i v takovém případě posuzuje napadené ustanovení právního předpisu obecně, a konkrétní případ neřeší. Podrobný návod, jak postupovat v takovém konkrétním, dosud pravomocně neukončeném případě, proto Ústavní soud nepodává a není to ani jeho úkolem. Lze tedy jen stručně doplnit, že svědomitý soudce musí být schopen při použití předmětného ustanovení § 212 trestního řádu jednat takovým způsobem, aby se „předestření“ nerovnalo např. „návodné otázce“ (jak je uvedeno v odůvodnění návrhu), ale aby mu umožnilo – mimo jiné – posoudit zejména to, zda je výpověď svědka nebo spoluobviněného v hlavním líčení věrohodná, a aby tím přispívalo k odpovědnému zjištění skutkového stavu věci.
Procesní postup podle ustanovení § 212 trestního řádu tedy podle přesvědčení Ústavního soudu nebrání vydání spravedlivého rozhodnutí a práva obžalovaného nijak neporušuje; naopak, je-li uvedené ustanovení aplikováno procesně správně a ústavně konformně – tedy citlivě a odpovědně ve vztahu k nadřazeným ústavním principům a souvisejícím základním zásadám trestního řízení – přispívá k dosažení účelu a smyslu trestního řízení, vedeného příslušnými orgány demokratického právního státu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody ke zrušení ustanovení § 212 trestního řádu nejsou dány, neboť není v rozporu ani s ústavními předpisy, jichž se navrhovatel dovolává, ani s jinými předpisy, jež jsou součástí ústavního pořádku České republiky.
Proto byl návrh v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut.