ČÁST 1
1. Ústavní základy procesu přijímání zákonů stanoví především Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) v čl. 41 až 52, přičemž v tomto případě je rozhodný čl. 45, který stanoví, že návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas, postoupí tato komora Senátu Parlamentu České republiky. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 476/2002 Sb., podle kterého je pravomoc Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyčerpána přijetím usnesení, jímž s návrhem zákona vyslovila souhlas, a návrh nelze za hranicí daného rozhodnutí měnit.
2. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila s návrhem předmětného zákona souhlas ve znění, které nebylo ve třinácti případech totožné se zněním, které Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky postoupila Senátu Parlamentu České republiky. Nešlo tak o návrh zákona ve smyslu čl. 45 Ústavy, současně tím došlo k porušení zejména čl. 46 Ústavy, který upravuje pozici Senátu Parlamentu České republiky při schvalování návrhu zákona.
3. Takovým postupem jsou podle navrhovatelky dotčeny ústavní principy dělby moci v rámci moci zákonodárné podle čl. 45 až 48 Ústavy a reprezentativní demokracie podle čl. 2 odst. 1 Ústavy.
4. Dále se jedná o porušení principu právního státu podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Vybočení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z ústavně stanoveného zákonodárného postupu zde podle navrhovatelky zakládá prvky svévole a nekontrolovatelnosti moci, pokud by nebyla možnost toto korigovat přezkumnou činností Ústavního soudu. V této souvislosti bylo znovu poukázáno na nález č. 476/2002 Sb., kde byl zdůrazněn požadavek procesně bezchybného procesu včetně pevného okamžiku, kterým rozhodovací proces v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky končí, což má bránit potencionálnímu nebezpečí usurpace moci, která Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nepřísluší.