2. Rovněž hranice 3 % pro vznik nároku na výplatu stálého příspěvku podle § 20 odst. 4 a 6 zákona č. 424/1991 Sb. je podle mínění navrhovatele neodůvodněně vysoká a za protiústavní považuje i jeho odvozování pouze od výsledku voleb do Poslanecké sněmovny; zákonodárnou moc mají přitom obě parlamentní komory. V tomto směru uvedl hypotetický příklad, kdy strana, která by při volbách do Poslanecké sněmovny obdržela 2,9 % hlasů, ale obsadila by celý Senát a získala největší počet mandátů v zastupitelstvech krajů a obcí, by žádný nárok na příspěvek neměla. Řada politických stran pak nezískává od státu vůbec žádnou podporu a přitom se nejedná jen o strany se zanedbatelným významem, ale i o strany působící dlouhodobě, byť v celostátních volbách neúspěšně, resp. o strany, jež vidí svou roli pouze na komunální či regionální úrovni, kde mají i nemalé úspěchy (jako příklady jsou v návrhu uvedeny mj. Strana pro otevřenou společnost, Volba pro město, Demokratická regionální strana, Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst aj.). Těmto stranám stát nehradí dokonce ani náklady, které jim svými požadavky sám způsobuje, jako je vypracování výroční finanční zprávy a povinného auditu účetní závěrky. Navrhovatel uzavřel, že řešení dané problematiky nespatřuje v pouhém snížení hranice pro vznik nároku na výplatu stálého příspěvku, ale ve „vytvoření zcela jiné konstrukce“, která by zajistila přiměřený příspěvek na činnost všem stranám bez ohledu na to, zda se účastní politické soutěže na úrovni parlamentní, krajské či komunální.