(1) Riziko expozice hluku vůči zaměstnancům musí být vylučováno nebo alespoň omezováno na minimum v souladu s dostupností protihlukových technických opatření. Při hodnocení rizika hluku zaměstnavatel přihlíží zejména k

a) úrovni, typu a době trvání expozice včetně expozic impulsnímu hluku,

b) přípustným expozičním limitům a hygienickým limitům hluku,

c) účinkům hluku na zdraví a k bezpečnosti zaměstnanců, zejména mladistvých zaměstnanců, těhotných žen, kojících žen a matek do konce devátého měsíce po porodu,

d) účinkům na zdraví a k bezpečnosti zaměstnanců, jež jsou důsledkem současné expozice faktorům, které jsou součástí technologie a mohou tak zvyšovat nebezpečí poškození zdraví, zejména sluchu,

e) nepřímým účinkům vyplývajícím z interakcí hluku a výstražných signálů nebo jiných zvuků, které je nutno sledovat v zájmu snížení rizika úrazů,

f) informacím o hlukových emisích, které uvádí výrobce stroje, nářadí nebo jiného zařízení,

g) existenci alternativních pracovních zařízení navržených ke snížení hlukové emise stanovených zvláštními právními předpisy³),

h) rozšíření expozice hluku nad osmihodinovou pracovní dobu,

i) příslušným informacím, které vyplývají ze zdravotního dohledu a dostupným publikovaným informacím,

j) dostupnosti chráničů sluchu s náležitými útlumovými vlastnostmi.