5. Navrhovatel nesouhlasí s tím, že v důsledku aplikace ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je upřednostněn zájem mladistvého před tím, aby co nejširší skupina občanů měla bezprostřední a správné poznatky a zkušenosti z činnosti soudů, zejména, aby se „s ní lidé běžně setkávali a seznamovali jako veřejnost u jednání soudů, pakliže se takový stát vymezuje jako právní a demokratický (čl. 1 Ústavy) a chce, aby se na něj jako na takový pohlíželo i ze strany občanů, kteří v něm žijí“. Poukazuje na to, že po účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže se soudy v řízení proti mladistvým dostávají do pozice tzv. „kabinetní justice“. Navrhovatel připomíná, že nálezy Ústavního soudu často zmiňují princip proporcionality jako měřítko posouzení ústavnosti zákonné normy. Podle jeho názoru „zákonodárcem byl neadekvátně a nevyváženě nadřazen zájem jednotlivce nad zájem společnosti jako celku, skládajícího se mimochodem z právě takových jednotlivců, jako je obžalovaný mladistvý“. Má za to, že nelze omezovat občany ani média v přístupu k informacím v tak široké míře, u tak velké skupiny osob, pouze na základě hypotetické možnosti nepříznivého ovlivnění budoucího života obžalovaného mladistvého probíhajícím trestním stíháním. Na „mediálně sledovaném“ případu vraždy učitele dovozuje, že ochrana před sdělováním informací sledovaná zákonem o soudnictví ve věcech mládeže je „naprosto neúčinná“.