vyhlášené znění — není konsolidace — toto znění je vyhlášený snapshot, nikoli konsolidace po zapracování novel.

7. Senát Parlamentu České republiky ústy svého předsedy doc. JUDr. Petra Pitharta ve svém vyjádření zrekapituloval navrhovatelovu argumentaci a předeslal, že ve vlastním jednání výborů a pléna Senátu nebyly k návrhem napadeným ustanovením vyjádřeny žádné připomínky. Z obecné rozpravy je však třeba připomenout některé názory, které odezněly na adresu tehdy projednávaného návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Většinově bylo uznáno, že cílem zákona o soudnictví ve věcech mládeže je dosažení lepších výsledků při bilanci delikvence mládeže a kriminality vůbec, zejména z hlediska recidivy a další kriminální kariéry delikventů. Nepříznivý vývoj lze zastavit pouze ve věkové kategorii mládeže, a to metodami pozitivního působení. Ve zpravodajství ústavněprávního výboru bylo zdůrazněno, že návrh zákona dbá o to, aby bylo redukováno nežádoucí „nálepkování“ mladého pachatele, což je řešeno omezením zveřejňování informací o obviněných i odsouzených mladistvých, včetně nově zaváděné sankce za překročení těchto zákazů. Odporující názory vycházely naopak z přesvědčení, že k zastavení kriminality je ve všech věkových kategoriích třeba jasného a tvrdého varování (hrozby). Senát Parlamentu České republiky podtrhl, že k nepřímé ústavní podpoře napadených ustanovení je třeba počítat především ustanovení čl. 32 Listiny. Komplexní ochrana mládeže je obsažena v Úmluvě o právech dítěte z roku 1989, v jejímž čl. 40 odst. 2 je připomínáno, aby ve všech stadiích trestního řízení bylo plně uznáváno soukromí dítěte. Senát dále připomíná, že zákonodárce byl při přijetí napadených ustanovení povzbuzován rovněž závěry z dalších mezinárodních dokumentů v oblasti zacházení s delikventní mládeží. Jednalo se o dokumenty OSN, zejména „Minimální standardy soudnictví nad mládeží“ (tzv. Pekingská pravidla - rezoluce 40-33 z roku 1989), ale i dokument Rady Evropy, např. Doporučení R (87)20, o společenské reakci na kriminalitu mládeže. Úměrnost napadených ustanovení zákona (výjimek z ústavních práv) je třeba nahlížet optikou smyslu specifické úpravy soudnictví ve věcech mládeže. Akcent je přirozeně více kladen na podporu subjektivních práv mladistvých než na hodnoty „kolektivní“, např. kontroly soudnictví lidem, přitom zvláštní ochrana mladistvých v trestním řízení tkví svým cílem ve veřejném zájmu na perspektivě zastavení růstu kriminality. Výjimky z ústavního práva na veřejnost jednání před soudem a práva na šíření informací mají přímé spojení s účelem vyjádřeným v § 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Senát Parlamentu České republiky poukazoval i na to, že zákonodárce postupoval i v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Senát připomenul dále, že ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy i čl. 38 odst. 2 Listiny připouští existenci výjimek stanovených zákonem. Také právo vyhledávat a šířit informace lze v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny omezit zákonem. Napadená ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 a 3 představují „velmi subtilní zákonné omezení“. O malé intenzitě výjimky svědčí např. skutečnost, že podle čl. 3 písm. e) „Etického kodexu novináře ČR“ je novinář vyzván k přísnému dodržování pravidla neidentifikovat příbuzné delikventů nebo oběti bez jejich jasného svolení. Senát podotkl, že v napadeném ustanovení § 54 odst. 3 věty poslední zákona o soudnictví ve věcech mládeže je dána možnost předsedovi senátu zvažovat, zda je přednost udělená jednomu či druhému právu při konfliktu svobody šíření informací s právem na ochranu soukromí opodstatněná. Nezbytnost omezení práva na šíření informací vyjádřená v napadených ustanoveních přináší pozitiva v perspektivě působení zákona při utlumování kriminálních kariér mladistvých delikventů, negativa z omezení svobody projevu ve prospěch dané modifikace práva na soukromí se nejeví být významná. Závěrem Senát Parlamentu České republiky vyjadřuje stanovisko, že k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže se usnesl ve většinovém přesvědčení, že návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními závazky státu. Je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených ustanovení a rozhodl.