13. Ústavní soud při posuzování ústavní konformity napadených ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 2 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže vycházel - pokud jde o obecný právněfilosofický náhled - ze shodných úvah jako při posuzování ústavnosti § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Ústavní soud se i problematikou práva na informace zabýval z více hledisek. Vzal přitom v úvahu, že tradičně je v českých zemích vnímáno jako logické, že hranice veřejnosti, a tedy do jisté míry i možnosti realizovat právo na informace přímo při jednání soudu, je limitována. Opakovaně bylo judikováno, že „je otázkou praktikability, do jaké míry může býti zjednán obecenstvu přístup k líčení“ (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný VI, 1925, str. 549, či rozhodnutí č. 4218/1932, in: Vážný XIII, 1932, str. 340).
Ústavní soud si je vědom toho, že sekundárně má veřejné projednání věci možnost potenciální výchovné činnosti soudu [srov. K. Klíma, Ústavní právo, Dobrá Voda (2002, str. 338]. Tomuto cíli má posloužit samozřejmě i realizace práva na informace. V této souvislosti vzal Ústavní soud v úvahu, že Doporučení Rec(2003) 20 v čl. V, bodu 25, poslední větě výslovně stanovuje požadavek neuveřejňovat informace identifikující mladistvého pachatele a jeho oběť.
Výchovnou činnost soudu, resp. výchovné působení trestního řízení na příjemce informací není podle názoru Ústavního soudu nutno spojovat vždy právě s identifikací pachatele. Podstatnějšími informacemi pro výchovu k úctě k právům a spravedlnosti jsou zajisté informace týkající se skutkových zjištění a jejich právního posouzení, které lze za účinnosti napadených ustanovení získat při veřejném vyhlášení rozsudku a které lze bez jakéhokoliv věcného omezení svobodně projevovat a šířit. Nelze opomenout v tomto směru moderační právo dané v § 54 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže předsedovi senátu.
Ústavní soud vzal v potaz i okolnost, že obdobné omezení svobody vyhledávat a šířit informace obsahuje i čl. 3 písm. e) Etického kodexu novináře ČR.