44. Ústavní soud se opakovaně zabýval i dalším komponentem ochrany nájmu – regulací nájemného: viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. června 2000 (SbNU, svazek 18, nález č. 93, str. 287; vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení Ústavního soudu č. 130/2001 Sb. a sdělení Ministerstva vnitra v částce 51/2001 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. listopadu 2002 (SbNU, svazek 28, nález č. 142, str. 237; vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. března 2003 (SbNU, svazek 29, nález č. 41, str. 371; vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.). V těchto nálezech se Ústavní soud postavil za stanovisko, podle něhož je ochrana nájemců bytů trvalou součástí našeho právního řádu již od 20. let minulého století, přičemž v dnešním kontextu ji lze chápat jako kontrolu užívání majetku, tedy jako legitimní omezení vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášen spolu s Úmluvou pod č. 209/1992 Sb.). Podle tohoto ustanovení mohou státy přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Obdobně z čl. 11 odst. 3 Listiny vyplývá, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.