3.3.2.1.2 Přesnost odporu a největší chyba páru
Snímače teploty, které jsou částí páru, musí být zkoušeny bez svých teploměrových jímek při třech teplotách z následující řady:
(5±3) °C; (40±5) °C; (70 ± 5) °C; (90±5) °C; (130±5) °C; (160±5) °C.
Teploty se zvolí s ohledem na jejich optimální rozložení v celém rozsahu teplot stanoveném výrobcem.
Hodnoty elektrického odporu zjištěné měřením se musí dosadit do soustavy tří rovnic, čímž se získají tři konstanty rovnice pro teplotu a elektrický odpor podle bodu 2.2.3.2; těmito třemi změřenými body se proloží křivka. Výsledná křivka je charakteristická pro teplotní čidlo.
Pomocí standardních konstant podle bodu 2.2.3.2 je definována ideální křivka. Chyba měřidla se určí tak, že se od odporu vypočítaného z charakteristické rovnice odečte hodnota odporu vypočítaného z „ideální“ rovnice.
Dále se stanoví největší chyby páru v teplotním rozsahu a v rozsahu rozdílů teplot stanovených pro teplotní čidla. Pro teploty ve vratném potrubí nad 80 °C je třeba vzít v úvahu pouze rozdíly teplot nad 10 K.
Největší chyby páru popsané výše musí být v mezích stanovených vztahem:
$E_t=\pm \mathrm{0,5}+3∆{\Theta }_{min}/∆\Theta \%$
Jestliže odporové snímače teploty pro měřiče tepla dodávaného teplonosnou kapalinou a kalorimetrické počitadlo tvoří neoddělitelný člen nebo se má schvalovat kompaktní měřič tepla, pak se musí použít zkušební podmínky pro daný člen nebo pro kompaktní měřič tepla.