29. a) Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí při přípravě návrhu novely zákona o důchodovém pojištění byl tento požadavek (uvedená podmínka pro muže) klíčovým při hledání vhodných nástrojů k zabránění hodnocení jedné a téže doby více pojištěncům; to zejména z důvodu ochrany veřejného zájmu, neboť za veřejný zájem je třeba považovat i účelné hospodaření s finančními prostředky určenými k vyplácení důchodů ve výši stanovené právními předpisy. Ústavní soud si tedy položil otázku, zda lze uvedený cíl považovat za dostatečně legitimní, a zejména zda je proveden způsobem, jenž je tomuto cíli přiměřený. I když je zřejmé, že účelné hospodaření s veřejnými finančními prostředky je jistě ve veřejném zájmu a že zákonodárcem přijatému řešení lze snad i přiznat – zejména z hlediska praxe – určitou relevanci, nelze přehlédnout, že se tak stalo za cenu založení výrazné nerovnosti mezi pohlavími a za cenu diskriminace mužů pečujících o dítě ve věku do čtyř let. Argumentace statistickými údaji (obsažená ve stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí), prokazující, že se u mužů jedná o zcela výjimečné případy v porovnání s počtem pečujících žen a že stanovení předmětné administrativní podmínky jen pro muže (prý) vyžaduje plnění „určité součinnosti“ od nepatrného počtu z množiny osob (necelé jedno promile), nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Naopak – čistě logicky vzato – si zde ministerstvo do jisté míry odporuje, protože jde-li o tak zanedbatelný počet mužů, pak jistě i potencionální zneužívání veřejných prostředků by nedosahovalo takového rozměru, aby vůbec mohl být uvedený postup zákonodárce oprávněný, nehledě na to, že zde je již jaksi předem tomuto zlomku z okruhu pojištěných osob podsouvána možnost v zásadě unfair jednání. Oproti tomu však platí, že i kdyby se důsledky uvedeného opatření dotkly či mohly dotknout byť jen malé skupiny osob, bylo by to z ústavního hlediska nepřijatelné. Pokud jde o námitku obsaženou ve vyjádření Poslanecké sněmovny, že žena je z uvedené povinnosti vyňata z důvodu „praktičnosti takové výjimky“, jelikož z „modelu vyvinuvšího se v našem prostředí“ by podávání přihlášek k účasti na důchodovém pojištění ženou v těchto případech nabylo znaků pouhé formality, nutno uvést, že v právním státě nelze výrazný zásah do základních práv nebo svobod a porušení principu rovnosti mezi pohlavími odůvodňovat v zásadě pouze jejich praktičností z hlediska zájmů a jednodušších postupů státních orgánů. K omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První podmínkou je tedy vzájemné poměřování v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu (tzv. nepravý konflikt - na rozdíl od střetu dvou základních práv), druhou je již zdůrazněný požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování pak jako obvykle spočívá zejména v následujících kritériích: prvním je kritérium vhodnosti, tedy odpověď na otázku, zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl; dalším je kritérium potřebnosti spočívající v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo nebo svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. (Pozn.: O dalších kritériích se tento nález podrobněji nezmiňuje, neboť by to bylo nadbytečné.) Z pohledu citovaných podmínek dodržení principu proporcionality pak zkoumané zákonné ustanovení, výrazně porušující základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti, obstát nemůže; i když sleduje jako hlavní cíl účelné hospodaření s veřejnými finančními prostředky, nesplňuje zejména uvedenou podmínku potřebnosti spočívající v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými v úvahu připadajícími opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle bez zásahu do ústavně chráněné zásady rovnosti mezi pohlavími. Vyloučení libovůle pak spočívá, jak je shora opakovaně zdůrazněno, zejména v tom, že nelze uplatnit jakékoli privilegium či diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria. V dané věci však z důvodů již uvedených tomu tak není.