60. Právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného požadavku rovnosti a nediskriminace. V tomto kontextu však jde o takový význam rovnosti, jenž se týká rovnosti účastníků v řízení před soudem, nacházejících se v různých, proti sobě stojících, procesních postaveních, obvykle označované jako „rovnost zbraní“. V ústavním pořádku České republiky je tento princip obsažen v čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“. V Úmluvě taková rovnost výslovně vyjádřena není, judikatura Evropského soudu ji však nemohla nevyvodit z požadavku spravedlnosti. Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu. V praktickém životě zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich rozdílných možností. Toto nerovné postavení může být do určité míry kompenzováno dodatečnými zárukami pro slabší stranu, tzv. favor defensionis, jejímž projevem je např. úprava důkazního břemene (srov. např. B. Repík, Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 144 a násl., obdobně též B. Repík, Ľudské práva v súdnom konani, MANZ Bratislava, 1999, str. 155 a násl.). V rozsudku ve věci De Haes and Gijsels proti Belgii (1997), (v odst. 55 odůvodnění), Evropský soud opětovně potvrdil, že princip rovnosti zbraní – prvek širšího pojetí spravedlivého procesu - vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi. Obdobné stanovisko vyslovil i ve věci Ankerl proti Švýcarsku (1996), (v odst. 38 odůvodnění rozsudku).