71. Pokud jde o legitimnost cílů sledovaných ustanovením § 133a odst. 2 o. s. ř. (a stejně i nenapadeného ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.), je zřejmé (a správně to uvádí i vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu), že citované ustanovení se stalo součástí občanského soudního řádu v souvislosti s povinností České republiky, jako členského státu Evropské unie, promítnout do svého právního řádu závazky vyplývající z příslušných evropských směrnic. Ústavní rozměr této povinnosti je rámován čl. 1 odst. 2 Ústavy, dle něhož „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“. Vlastní důvody přijetí tzv. antidiskriminačních směrnic jsou pak podobně vyjádřeny zejména v jejich preambulích. Primárně jde o účinné prosazení zásady rovného zacházení, čímž se rozumí neexistence jakékoliv přímé či nepřímé diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnického původu a dalších ve směrnicích specifikovaných důvodech. Fakticky jde o vyústění několikaletého vývoje v Evropské unii, která je, jak tvrdí čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i na zásadách právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům; Evropská unie uznává jako obecné právní zásady Společenství základní práva tak, jak jsou zaručena Úmluvou a jak vyplývají z ústavních tradic společných členským státům. Zmíněné antidiskriminační směrnice mají společné východisko, dle něhož osoby, které byly předmětem diskriminace, by měly mít účinné prostředky právní ochrany. Vnitrostátní právní úpravy proto mají zajistit mj. i zvláštní úpravu důkazního břemene. Ta má být založena na principu, že prokáže-li osoba, cítící se poškozena nedodržením zásady rovného zacházení, soudu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, přechází důkazní břemeno na odpůrce, jemuž přísluší prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení (viz např. čl. 8 odst. 1 Směrnice Rady 2000/43/EC). Ústavní soud akceptuje, že má-li být Úmluva prvně a především systémem pro ochranu lidských práv, je nezbytné přihlížet k měnícím se podmínkám ve smluvních státech a reagovat na jakýkoliv nově vznikající souhlas, pokud jde o standardy, jichž má být dosaženo a které jsou v daném případě vyjádřeny zejména v preambuli a normativních ustanoveních jednotlivých antidiskriminačních směrnic. Z toho důvodu Ústavní soud respektuje v citovaných směrnicích vyjádřený projev vůle členských států Evropské unie a konstatuje, že napadené ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. legitimní cíl sleduje.