10. Podle navrhovatelů je napadená úprava (zejm. § 412 odst. 2 tr. řádu) také v rozporu s čl. 39 Listiny, podle kterého: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu přebírá doslovně úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, podle kterého se pro tam vyjmenované trestné činy pro předání osoby k trestnímu řízení do zahraničí nevyžaduje oboustranná trestnost. Navrhovatelé vytýkají takto koncipované úpravě, že (kromě názvu) nijak tyto trestné činy nedefinuje. Bude proto možné, aby český státní občan byl předán k trestnímu stíhání do zahraničí, aniž by šlo o předání pro čin, který by byl trestný podle českého práva. Jako zvláště závažný problém to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat „na dálku“, např. prostřednictvím výpočetní techniky. Zde může jít o širokou škálu jednání, která budou spadat pod výčet § 412 odst. 2 písm. k) tr. řádu („počítačová trestná činnost“). V takovém případě se vyžaduje znalost všech trestních předpisů zemí EU. Jako problém, byť menší, to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat jen na území daného státu, byť i zde to může být problémem u vývojových stadií trestného činu. Některá jednání uvedená v § 412 odst. 2 tr. řádu nemají obdobu v českém právním řádu, např. žhářství uvedené pod písmenem cc) zmíněného ustanovení. U obchodu s odcizenými vozidly podle § 412 odst. 2 písm. aa) tr. řádu údajně může v některých státech EU přicházet v úvahu zavinění ve formě nedbalosti a úplnou vědomost o nich by si mohli občané zjistit jen detailním studiem cizích trestních předpisů. Není jistě možno po občanech požadovat, aby byli znalci práva všech zemí EU, neboť by to bylo v rozporu se zásadou „ultra posse nemo tenetur“. Zákonodárce bude povinen tento problém řešit na úrovni zákona, např. publikací seznamu trestních norem v jednotlivých dvaceti pěti státech EU.