75. Navrhovatelé ovšem neuvedli řadu jiných členských států EU, kde zákaz extradice vlastních občanů nepředstavoval vůbec otázku ústavního principu, a dokonce ani nebyl zakotven v právu podústavním. Např. v Řecku nebyl nikdy zákaz vydávání občanů považován za ústavní princip a byl vždy řešen jen na úrovni zákona. Podobně tomu bylo v Dánsku, kde také postačila ke změně stávajícího stavu pouhá změna zákona. Za situace, kdy národní ústava otázky vydávání či předávání pachatelů do zahraničí neupravuje, nebylo třeba činit žádné ústavní změny ani v Nizozemsku (v souladu s rozhodnutím Státní rady Nizozemska), Belgii, Lucembursku nebo ve Švédsku (viz zprávy na výše zmíněném XXI. Kongresu FIDE). Ve specifické ústavní situaci Velké Británie nepředstavovala úprava evropského zatýkacího rozkazu zásadnější problém, protože britské právo na zákazu vydávání vlastních občanů nikdy netrvalo (srov. Čepelka, Č., Šturma, P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 354). Naopak britští právníci samotní tradičně toto řešení nadřazovali nad právní úpravy evropských kontinentálních zemí (srov. Biron, H. Ch. – Chalmers, K. E., The Law and Practice of Extradition, London 1903, str. 13). Britský model, který vždy umožňoval extradici vlastního občana, obecně následuje Irská republika a Malta (srov. Stanbrook, I. – Stanbrook, C., Extradition: Law and Practice, 2nd ed., Oxford 2000, str. 313, str. 385, str. 427).