97. Ústavní soud zvažoval soulad napadených ustanovení, zejména § 412 odst. 1 a 2 tr. řádu, i s čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ustanovení § 412 tr. řádu implementuje úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí a prolamuje zásadu, podle níž se osoby nevydávají k trestnímu stíhání do zahraničí, pokud nejde o podezření ze spáchání činu, který je trestný jak podle práva vyžadujícího státu, tak i ve státě předávajícím. Podle § 412 odst. 1 tr. řádu v případě, kdy je předání požadováno pro trestné činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu pak vyjmenovává trestné činy, u nichž soud v souvislosti s předávacím řízením nezjišťuje jejich trestnost podle práva České republiky.