3. Navrhovatel předně všeobecně ohlašuje, že sdílí námitky protiústavnosti zákona o myslivosti, jež jsou vtěleny do návrhu skupiny poslanců a senátorů na zrušení některých jeho ustanovení, který je u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz níže). Argumentuje tím, že právo myslivosti představuje zásah do vlastnického práva jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno, neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na nich a získávání jejich užitků. Právo myslivosti, vymezené v § 2 písm. h) zákona o myslivosti, podle navrhovatele nezahrnuje pouze ochranu zvířat, ale celou řadu dalších aktivit, které představují zájmovou, sportovní či hospodářskou činnost, z čehož dovozuje, že zde veřejný zájem na omezení vlastnického práva vlastníka nemovitostí užívaných „přes jeho nesouhlas k výkonu práva myslivosti“ dán není. Proto nelze přitakat, uvádí navrhovatel, výkladu podanému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, že jde o omezení vlastnického práva ve smyslu § 128 odst. 2 občanského zákoníku.