29. Tím se otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce), již Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát. Mezeru „nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů“ shledal Ústavní soud protiústavní například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (v němž šlo o situaci, kdy tehdejší zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval ustanovení, jež by určilo subjekt povinný k úhradě odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty v případě insolventního úpadce, když nebyla složena záloha na náklady konkursu vzhledem k zákonnému osvobození jeho navrhovatele) – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. Zde zvolené řešení, spočívající ve zrušení obsahově navazujících ustanovení, aplikoval Ústavní soud proto, že nebylo k dispozici jiné, na jehož možnost však výslovně poukázal a které použil ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.); v ní mezeru vytvořenou nerovností právní úpravy normativně vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy (argumentem a minori ad maius ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., resp. jím užitého pojmu „... nabyl zpět občanství“), aniž by bylo nutné přistoupit k derogaci zákona či jeho ustanovení.