3. Napadená ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání jsou podle navrhovatele v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka, čl. 10 Ústavy, podle něhož jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem (navrhovatel nesprávně citoval znění čl. 10 Ústavy před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.), čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.), který garantuje právo na stávku, Úmluvou Mezinárodní organizace práce (dále též „MOP“) č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (vyhlášena pod č. 489/1990 Sb.) a Úmluvou MOP č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat (vyhlášena pod č. 470/1990 Sb.), které jsou také součástí právního řádu České republiky. Podle navrhovatele tyto úmluvy sice výslovně právo na stávku nezmiňují, avšak toto právo vyplývá ze svobody sdružování. Napadená ustanovení zákona o kolektivním vyjednávání jsou podle navrhovatele dále v rozporu s čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4 Listiny.