22. K otázce kvora pro vyhlášení stávky vláda uvedla, že stávka je natolik závažným činem, že je nutné zabránit tomu, aby ji mohl vyhlásit jen relativně malý počet radikálních zaměstnanců, a většina, která by například dala přednost ještě dalšímu vyjednávání, by se tak musela podřídit menšině. Stávka je poslední možný prostředek prosazování požadavků zaměstnanců, může mít ekonomické dopady a nepříznivé důsledky i pro zaměstnance, takže podmínka souhlasu nejméně poloviny zaměstnanců, jichž se má týkat kolektivní smlouva, byla při formulování napadených ustanovení považována za přiměřenou. Pro úplnost vláda konstatovala, že v návrhu citované články č. 507 a 508 z Výběru rozhodnutí a zásad Výboru pro svobodu sdružování Správní rady Mezinárodního úřadu práce se vyjadřují k požadavku souhlasu „nadpoloviční většiny“ zaměstnanců, resp. „absolutní většiny“ zaměstnanců, zatímco v § 17 odst. 1 a 2 zákona o kolektivním vyjednávání je požadován souhlas „nejméně poloviny zaměstnanců, jichž se má smlouva týkat“, přičemž zaměstnanci, pro něž platí zákaz stávky, se do celkového počtu zaměstnanců nezapočítávají a hlasování o stávce se neúčastní. Z uvedeného vyplývá, že podmínka v napadených ustanoveních zahrnuje méně zaměstnanců, než je nadpoloviční většina či absolutní většina zaměstnanců.