17. Na podkladě římskoprávní koncepce proběhla v novověku rozsáhlá vědecká diskuse, která v 19. století vyústila v doktrinární nauku. Původní vlastnost římské emptio – venditio, kdy přechod věcného práva nastává až vydržením na straně kupce, byla překonána, přičemž vědomí obou vrstev kupní smlouvy se promítlo do nauky o titulu a modu. Je tak rozlišován právní důvod (iustus titulus) a právní způsob nabytí vlastnictví (modus acquirendi dominii) (srov. komentář k ustanovením § 380, 424 a 425 obecného zákoníku občanského, Rouček/Sedláček). V rámci této koncepce pak, nestanoví-li právní předpis jinak nebo nedohodnou-li si smluvní strany něco jiného, smlouva směřující k převodu vlastnického práva je právním důvodem jeho převodu. Smlouva samotná (titulus) však převod práva nepůsobí, k tomu musí přistoupit ještě právně relevantní způsob nabytí, jenž je odvislý od povahy předmětu převodu. Smlouva o převodu vlastnictví tak nenese účinek převodní (translační), nýbrž jen obligační, neboť zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznaným způsobem převodu vlastnictví, převedl. V zásadě je tak třeba odlišit obligační a translační účinky převodu vlastnického práva.