26. Ústavní soud při provádění testu principem proporcionality nakonec na výše předložené výklady ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku vztáhl kritérium přiměřenosti v užším smyslu, dle něhož újma na základním právu či ústavně chráněné hodnotě nesmí být nepřiměřená zamýšlenému cíli, tj. výklad omezující základní lidská práva a svobody nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje ochrana jiných základních práv a ústavně chráněných hodnot. Ústavnímu soudu, který posoudil závažnost obou chráněných hodnot, vlastnického práva kupujícího II a legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I, se nejeví výklad A obsahově neúměrným a ve světle obecně akceptovatelné a sdílené hierarchie hodnot jej nelze v daných souvislostech odmítat. Tento výklad tak respektuje ústavní příkaz k optimalizaci. Výklad B pak Ústavní soud shledal opatřením nepřiměřeným jeho účelu, jímž je ochrana legitimních očekávání prodávajícího a kupujícího I, kdy je nutno vycházet ze skutečnosti, že újma na vlastnickém právu kupujícího II, která s výkladem B může být spojena, je značná. Bylo-li by totiž připuštěno, aby odstoupením od smlouvy mezi právními předchůdci vlastníka, tedy mezi prodávajícím a kupujícím I, bylo zasaženo řádně nabyté vlastnické právo vlastníka, tedy kupujícího II, jednalo by se zde o narušení principu právní jistoty, který je jedním ze základních atributů demokratického právního státu. Pod zorným úhlem tohoto pilíře právního státu je tak nutno ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku vykládat, přičemž ta interpretace předmětného ustanovení, dle níž vztah mezi smluvci se může projevit opět jen mezi smluvci, jediná zajišťuje vlastnickou jistotu jako významný prvek právní jistoty. Interpretace opačná, dle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač v kontrastu s tím čl. 11 Listiny a § 123 občanského zákoníku poskytují vlastníkovi ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, pochopitelně však jen těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. V případě akceptování výkladu § 48 odst. 2 občanského zákoníku, jak byl deklarován občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, což pojetí materiálního právního státu zjevně neodpovídá.