4. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 4. 2005 podal prodávající dovolání, v němž prohlašuje, že je vlastníkem sporných nemovitostí, přičemž zpochybňuje názor odvolacího soudu, dle něhož nebylo zjištěno, že by žalovaní nenabyli příslušné nemovitosti v dobré víře. Jako předmět dovolacího řízení by tedy měla vystupovat otázka, zda v řízení vyšly najevo skutečnosti vylučující dobrou víru žalovaných jako nabyvatelů nemovitostí. Mezitím však vývoj judikatury učinil otázku dobré víry nabyvatele bezvýznamnou, stejně jako otázku, zda nabyvatel – kupující II – nabyl řádně vlastnictví od kupujícího I, jehož právní předchůdce později od smlouvy odstoupil podle ustanovení § 48 odst. 1 občanského zákoníku. Za nastalé situace by nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit bez ohledu na to, zda žalovaní řádně nabyli vlastnické právo či nikoliv; v důsledku odstoupení prodávajícího od smlouvy vůči kupujícímu I by totiž zaniklo i jejich vlastnické právo. Takový přístup k věci by však byl podle názoru Nejvyššího soudu v rozporu s čl. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“), neboť by vázal trvání řádně nabytého vlastnického práva na právní úkony třetích osob, na něž by vlastník neměl žádný vliv. Tím by docházelo k vážnému narušování vlastnické jistoty jako součásti právní jistoty, jež je základním atributem demokratického právního státu.