9. Jménem Senátu Parlamentu České republiky se k předmětnému návrhu vyjádřil jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka, který uvedl, že problém odstoupení od smlouvy se stal aktuálním teprve v souvislosti se změnou společensko-ekonomického prostředí. Pokud jde o účinky odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví, nedokázala se polistopadová praxe shodnout na interpretaci napadeného ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku. V případech, kde v souvislosti s aplikací ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku k převodu na třetí osobu nedošlo, nenabývá problém ostrosti; právní stav je vratný do původní polohy bez větších obtíží. Naproti tomu tam, kde do hry vstupuje třetí (a každá další) osoba, je ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku konfrontováno ve svém normativním účelu s novou dynamikou ekonomických vztahů. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření nastínil modelovou situaci převodu vlastnického práva na třetí osobu, přičemž poukázal na skutečnost, že racionální interpret by se bezpochyby dostal do pasti, kdyby měl spojit argumentační vývody s myšlenkou obnovení vlastnického práva původního vlastníka na úkor třetí osoby. Takto smýšlející interpret by se musel sžít vnitřně s představou, že třetí osoba nabyla věc od vlastníka, který byl ale vlastně nevlastníkem. Další aspekt spojený s aplikací ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku je spatřován ve vymezení okruhu jeho adresátů. Uplatněním práva na odstoupení od smlouvy původním vlastníkem dochází k zásahu do právního poměru účastníky smlouvou nastoleného. Jednostranným výkonem práva původního vlastníka se smlouva mezi ním a původním nabyvatelem ruší. Tento akt však nemůže vyvolat právní účinky na právní prostředí třetí, na právním vztahu nikterak nezainteresované, osoby. Kdyby tomu tak být mělo a výsledkem měla být obnova vlastnického práva původního vlastníka na úkor třetí osoby, musela by být patrně v zákoně nalezena patřičná pozitivní zakotvení pozbytí vlastnického práva třetí osoby. V dimenzích tohoto výkladu ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku pak vyrůstá vlastnické právo třetí osoby v neohroženou uzlovou konstantu. Je-li vlastnické právo po odstoupení původního vlastníka od smlouvy přičítáno třetí osobě a má-li odstoupení právní dosah na poměr původních účastníků smlouvy, je zcela namístě také účinky odstoupení od smlouvy identifikovat. V argumentačním řetězci se pro další postup nabízí ustanovení § 457 občanského zákoníku, v němž se podává, že účastníkům smlouvy, tj. původnímu vlastníku a původnímu nabyvateli, vzniká z důvodu zrušené smlouvy povinnost vrátit si vše, co podle ní dostali. Ustanovení § 457 občanského zákoníku je normativně modulováno jako povinnost účastníků. Ve smyslu ustálené teorie povinnost jednoho odpovídá oprávnění druhého. Původnímu převodci tak v důsledku zrušené smlouvy vzniká oprávnění nabýt zpět vlastnické právo k věci od původního nabyvatele. Není-li to dost dobře možné, přísluší účastníku podle ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku peněžitá náhrada. Z výše uvedeného plyne, že v případě odstoupení od smlouvy se vlastnické právo původního vlastníka neobnovuje. K žádnému „střetu dvou vlastnictví“ nedochází, neboť původnímu vlastníkovi vzniká toliko pohledávání či nárok na znovunabytí vlastnického práva, nikoli vlastnické právo samo. V tomto světle je třeba nahlížet i na ochranu vlastnického práva (svobody) podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Vzhledem k tomu, že interpretace čl. 11 Listiny je předmětem bohaté ústavní judikatury, lze konstatovat: je-li třetí osoba právoplatným vlastníkem, pak je ústavně chráněna ve svém právu proti všem, a nemůže jí konkurovat „nárok na nabytí“ vlastnického práva jiným. Tento závěr se zdá být o to přesvědčivější, že zákon pro případ odstoupení původního vlastníka od smlouvy ani zánik vlastnictví třetí osoby nepředpokládá. V dalším pak Senát Parlamentu České republiky uvádí, že prezentovaný postoj k problematice zahrnuté pod ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku se zdá být zřejmý, netřeba případ konfrontovat otázkami typu věcněprávní titul vs. dobrá víra. S otázkou dobré víry pracuje v různých situacích již stávající civilní právo a je zjevné, že dobrá víra musí zůstat klíčovým instrumentem v otázkách nabývání vlastnického práva od nevlastníka.