20. Senát dále konstatoval, že je možné připustit, že zákonodárcem přijatá povinnost odškodnit klienty některých bank v rozsahu uvedeném v části druhé zákona č. 443/2006 Sb. do určité míry zasahuje do soukromého vlastnictví a porušuje legitimní očekávání dotčených subjektů (rozuměj bank, resp. Fondu pojištění vkladů), neboť na základě těchto ustanovení budou soukromé prostředky placené bankami a vybrané od klientů těchto bank vyplaceny nad rámec jejich dřívějších povinností, tím spíše, že v mnoha případech se tak zasáhne do již proběhlého či probíhajícího soudního řízení, aniž by nové skutečnosti mohly být kvůli běhu lhůt zohledněny. Větší rozsah plnění z Fondu by mohl s velkou pravděpodobností znamenat v případě krachu dalších bank zvýšené nároky na ostatní banky ohledně výše plnění do Fondu, nicméně nelze pominout, že k odškodnění nad rámec obecné úpravy v zákoně o bankách došlo, i když v menším rozsahu (a to jak z hlediska subjektů, tak předmětu), již na základě bodu 5 čl. II zákona č. 16/1998 Sb. V případě náhrad úspor zdaleka nejde o ojedinělý způsob odškodnění nad rámec obecné právní úpravy: např. na úseku pojištění vkladů u družstevních záložen bylo oproti platnému právnímu stavu v době krachu družstevních záložen odškodnění zvýšeno na základě bodu 1 čl. II zákona č. 212/2002 Sb. a stát dokonce vydal na pokrytí potřeb Zajišťovacího fondu družstevních záložen na základě zákona č. 215/2002 Sb., o státním dluhopisovém programu k získání finančních prostředků na poskytnutí návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu ke krytí výplaty náhrad ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen, dluhopisy, neboť v Zajišťovacím fondu nebylo dostatek prostředků na výplatu náhrad stanovených zákonem.