7. Navrhovatelé dále argumentují tím, že právo myslivosti, jak je definuje zákon o myslivosti, představuje celý souhrn práv a povinností, která netvoří kompaktní-homogenní skupinu, ale naopak minimálně dvě podstatou diametrálně odlišné kategorie.
Naplňování povinnosti zvěř chránit a v širším kontextu tedy takto chránit životní prostředí přiznávají charakter veřejného zájmu. Upozorňují však, že z povahy dalších součástí práva myslivosti spočívajících například v právu zvěř lovit, ulovenou či nalezenou uhynulou zvěř si přivlastňovat atp. je zřejmé, že žádný veřejný zájem na výkonu těchto práv neexistuje. Polemizují tak se, podle nich nepřijatelně paušalizovaným, závěrem Nejvyššího soudu, že práva vlastníků honebních pozemků jsou příslušnými ustanoveními zákona o myslivosti (adekvátně) omezena ve veřejném zájmu, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3006/2000 (publikováno in Soudní rozhledy č. 6/2003, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 189).