8. V části III. „Omezení svobody náboženského vyznání“ navrhovatelé namítají 1/ že „stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznání a zasahovat do ní (pokud její výkon neohrožuje práva druhých), nýbrž ji musí pouze chránit“, 2/ že církve a náboženské společnosti jsou „s jinými soukromoprávními korporacemi“ nezaměnitelné, což je dáno především jejich „celospolečenským významem“; z toho vyplývá požadavek, aby bylo uznáno i jejich „určité privilegované postavení“ a „ústavní ukotvení“, a konečně 3/ že součástí výkonu náboženství je pro věřící nejen jednání spojené s vyznáním určité víry, ale i „působení církve ve světě a vyzařování víry do společnosti“ činnostmi v oblasti humanitární, sociální, charitativní a vzdělávací.