III. Stanovisko Ministerstva kultury

A.

27. Ministr kultury Mgr. Vítězslav Jandák v přípisu ze dne 21. 4. 2006 č. j. 4235/2006 uvedl, že „osobně není zastáncem novely“; k připojení dokumentu označeného jako „Vyjádření Ministerstva kultury“ byl veden „obavou z toho, že by se v případě přijetí některých návrhů obsažených v tzv. eventuálním návrhu stal zákon o církvích a náboženských společnostech nesrozumitelným a obtížně aplikovatelným“, resp. nutností „upozornit i na návrhy zrušit ta ustanovení zákona, která již byla předmětem posouzení Ústavním soudem a která podle zákona o Ústavním soudu již neměla být navržena ke zrušení“.

28. „Vyjádření Ministerstva kultury“ návrhu oponuje především názorem, že „novela zákona nemá vlastní normativní existenci“, z čehož se dovozuje, že návrh na její zrušení již proto nemůže obstát. Zpochybňuje dále „ústavní princip privilegovanosti církve a náboženské společnosti“ a dovozuje, že v ústavním pořádku zakotven není; čl. 16 odst. 2 Listiny deklaruje podle jeho mínění právo církví a náboženských společností spravovat „své“ záležitosti „vnitřní“, nikoli však již zakládat právnické osoby v režimu odlišném od ostatních soukromoprávních subjektů. Co do režimu evidence Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 „neshledal přesvědčivé důvody pro zpochybnění samotného principu“, účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni založení církevní právnické osoby registrovanou církví nebo náboženskou společností, a Ústavní soud v tomto nálezu „výslovně stanovil“, že se zamítá návrh na zrušení § 16, ačkoli zakládá i jiné časové účinky evidence. K argumentu vycházejícímu z údajně výhodnější úpravy odvozené právní subjektivity podle zákona č. 83/1990 Sb. vyjádření poukazuje na to, že je korelátem úzce specifikovaného předmětu činnosti občanských sdružení, přičemž odmítá názor, že zákonná úprava je způsobilá „vyloučit charity a diakonie ze struktury církví“, dokládá, že církve a náboženské společnosti podle školského zákona zřizovateli „církevních škol“ zůstávají, že zákon vyplácení osobních požitků poskytovaných duchovním nikterak neomezuje a že „důvodem zrušení ustanovení § 28 odst. 5 zákona byly jeho jiné části (než lhůta k doplnění údajů podle zákona)“. K požadavku návrhu na „striktní definici“ některých normativně užitých pojmů (charitativní služby, obecně prospěšné služby, charita a diakonie, doplňková činnost) se pak zde namítá, že zákonné vymezení by nemuselo postihnout celý rozsah činnosti evidovaných právnických osob. Některé návrhem napadené formulace pak představují toliko opravy textu, jeho upřesnění nebo změnu terminologie, není jasný smysl některých částí návrhu, kupříkladu nahrazení pojmu „občan“ výrazem „osoba“, na zrušení celého ustanovení § 20 zákona, § 13 odst. 3, § 16 odst. 2 písm. b), § 16 odst. 2 písm. g) a § 17 odst. 7 zákona, přičemž případné vyhovění jednotlivým „eventuálním“ návrhům by vedlo k nesrozumitelnosti a nefunkčnosti celého zákona.

B.

29. Ministryně kultury Helena Třeštíková přípisem ze dne 23. 1. 2007 č. j. 1420/2007 Ústavnímu soudu oznámila „Doplnění a změnu vyjádření Ministerstva kultury ČR“ učiněné na základě „opětovného zhodnocení argumentace navrhovatelů a doplněných právních expertiz“.

30. Dokument „Doplnění a změna vyjádření Ministerstva kultury ČR“ v části II. „Evidence právnických osob“ v podstatných rysech přisvědčuje návrhu a zejména kritizuje ustanovení § 15a odst. 1 věty druhé, jež je podle jeho názoru v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, „uvedená problematika byla již obsáhle řešena opakovaně Ústavním soudem České republiky“, přičemž „nemůže obstát argument předkladatele týkající se právní jistoty třetích osob, neboť k takovému omezení jistoty těchto osob nedochází“. „Skrytý registrační princip“ církve a náboženské společnosti „nejenže neprivileguje vůči jiným subjektům, ale naopak znevýhodňuje ... vůči běžným občanským sdružením“ a „oklešťuje a zužuje činnost církví na pouhou bohoslužebnou činnost“. Nepřípustnou ingerenci státní moci do vnitřních záležitostí církve představuje též „odlišování hlavní a doplňkové činnosti“, jakož i totožnost okamžiku zrušení právnické osoby s jejím výmazem z Rejstříku evidovaných právnických osob v případě jejího zániku bez likvidace, není-li na ni podán návrh na konkurs (§ 26 odst. 7 zákona). V části III. „Redukce dosavadního standardu práv a svobod“ se naopak konstatuje, že „povinnost uvádění v základním dokumentu církve a náboženské společnosti seznamu v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“ v rozporu s ústavně zaručeným právem církví a náboženských společností posuzovat způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho rovněž určovat jejich zařazení není, avšak zastavení řízení dle § 13 odst. 3 zákona v případě nedoplnění údajů navrhovatelem při registraci církve a náboženské společnosti vskutku „standard práva jak oproti původnímu znění zákona nebo oproti správnímu řádu“ vskutku snižuje. V části IV. „Rozpor s principem materiálního právního státu a principem ochrany menšin“ dokument upozorňuje, že „těžko lze akceptovat myšlenku, že by věřící byli v České republice menšinou ... ve smyslu ústavních předpisů“. Konečně v části V. „Vztah vzniku a evidence právnických osob dle zákona č. 3/2002 Sb. k ustanovení § 18 a § 19 občanského zákoníku“ se pak poukazuje na to, že s ohledem na ustanovení § 18 odst. 2 písm. a), b) a d) občanského zákoníku „nemůže obstát argument opakovaně vyslovovaný v parlamentních rozpravách, že se zvláště tzv. historické právnické osoby vymykají možnostem českého právního řádu“, a že ustanovení § 19 odst. 2 občanského zákoníku „umožňuje zcela a úplně“ stanovit okamžik vzniku právnických osob evidovaných podle zákona „k okamžiku učinění rozhodnutí příslušným orgánem církve a náboženské společnosti“.

C.

31. V obsáhlé replice ze dne 18. 8. 2006 navrhovatelé „Vyjádření Ministerstva kultury ČR“ (ze dne 21. 4. 2006) zpochybnili, především coby dokument neautorizovaný a odporující rezervovanému stanovisku ministra Vítězslava Jandáka. Navrhovatelé na své kritice zákona setrvali a jejich zástupkyně dala najevo, že „v celém VMK nepovažuje bohužel žádné tvrzení za výstižné“ a že „nepodepsaný dokument... neobsahuje skutečnou ústavněprávní argumentaci, ale pouze snůšku formálního cynismu“.

26. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyzval též Ministerstvo kultury, aby se k podanému návrhu vyjádřilo.