214. Ústavní soud již v řadě případů poukázal na tzv. protiústavní mezeru (protiústavní mlčení, opomenutí zákonodárce), spočívající eventuálně v tom, že nebyla přijata předpokládaná právní úprava (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.). Z převažujících názorů Ústavního soudu k této otázce je možné dovodit, že Ústavní soud chápe mezeru v právní úpravě jako protiústavní pouze tehdy, jestliže uvedený nedostatek nelze ústavně konformním výkladem běžného práva odstranit. Za protiústavní pak považuje i takové opomenutí zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost (viz citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01). K otázce protiústavní mezery lze ještě poukázat na závěr Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.), v němž se praví, že „neústavnost předmětného ustanovení přitom nevyplývá z rozboru tohoto ustanovení samotného, ale zejména z v něm obsažené ústavní mezery, kterou Ústavní soud konstatuje. S ohledem na nezbytnost nápravy stávajícího neústavního stavu je Ústavní soud toho názoru, že k odstranění neústavních mezer v zákoně je nezbytná pozitivní akce zákonodárce, jejímž impulsem může být toliko zrušení jednotlivého ustanovení zákona, jež svojí podstatou neústavní mezeru obsahuje ...“.