54. Ve stanovisku Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky (dále „KZPS“) je k ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce zejména uvedeno, že zaměstnanci nejsou schopni vést odborné diskuse o právní povaze jednotlivých ustanovení zákoníku práce, tedy zda se od daného ustanovení mohou či nemohou odchýlit. Ani od zaměstnavatelů nelze žádat, aby při běžném pracovním procesu, pokud to z dikce zákona zcela jasně nevyplývá, zkoumali, zda má konkrétní ustanovení povahu kogentní či dispozitivní. Věc je komplikovanější o to, že zákon omezuje možnost odchylek několika vzájemně neprovázanými způsoby. Mj. k této otázce dále stanoví, že odchýlení není možné od ustanovení ukládajících povinnost, což však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Autorům stanoviska pak není jasné, kdo bude v jednotlivých případech a u konkrétních zaměstnanců posuzovat „prospěch zaměstnance“. Dále vzhledem k tomu, že v ustanovení § 4 zákoníku práce je výslovně stanoveno, že „občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví“, je otázkou, jak tedy mohou být práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích upravena odchylně od zákoníku práce, a podle kterého právního předpisu v těchto případech odchylné úpravy postupovat, jestliže podle občanského zákoníku (jako základní soukromoprávní normy) to jde jen v případech, kdy to zákoník práce výslovně povoluje, a v žádných jiných. Z toho podle stanoviska plyne jediné – odchýlení se není vůbec možné a věta prvá § 2 odst. 1 NZP je pouze proklamací směřující k tomu, aby byla formálně naplněna nutnost postavit zákoník práce na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“.