114. ČMKOS se dále vyjadřuje k návrhu na zrušení ustanovení § 24 odst. 2 NZP, pokud jde o údajné nerovné postavení mezi odborovými organizacemi. Co se týče požadavku vysloveného ve druhé větě čl. 27 odst. 2 Listiny („Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo odvětví.“), i právní teorie uznává, že oprávnění odborové organizace jednat i jménem nečlenů může v krajním případě, tj. nedojde-li k dohodě o společném postupu, svědčit nejreprezentativnější odborové organizaci: „Pokud jde o druhou větu, její ustanovení jsou provedena jednak již zmíněným zákonem č. 83/1990 Sb., ve znění zákona č. 300/1990 Sb., jednak tzv. zákonem o pluralitě odborů, tj. zákonem č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění zákona č. 3/1991 Sb., (tj. ve znění 11. novely zákoníku práce). Tyto předpisy byly vydány jako reakce na dřívější výlučné postavení jednotné odborové organizace – Revolučního odborového hnutí (ROH) – a vyznačují se snahou zajistit absolutní odborovou pluralitu. To se projevilo již v novele zákona o sdružování občanů (provedené zákonem č. 300/1990 Sb.), která sice vyžaduje u odborových organizací pouhou evidenci namísto registrace, neuvádí však žádné určovací znaky, podle nichž by bylo možno je odlišit od jiných sdružení; za odborovou organizaci je tedy nutno považovat každou organizaci občanů, která se za takovou sama prohlásí a je jako taková evidována Ministerstvem vnitra, což dává možnost případného zneužití. Umožňuje je zejména též zákon o pluralitě odborů, který zaměstnavatelům ukládá součinnost a spolurozhodování se všemi u něj působícími odborovými organizacemi. Nedohodne-li se s nimi jinak, a také při sjednávání podnikových kolektivních smluv, všechny tyto organizace s ním jednají jen společně a ve vzájemné shodě, pokud se mezi sebou a s ním nedohodnou jinak; to umožňuje, aby zaměstnavatel vytvořením pseudoodborové organizace jen z několika málo členů fakticky blokoval kolektivní vyjednávání. Proto se uvažuje o uplatnění tzv. principu reprezentativnosti odborů, který uznává oprávnění každé odborové organizace vystupovat jménem svých členů, avšak oprávnění jednat i jménem nečlenů dává jen odborové organizaci nejreprezentativnější, přičemž zákon stanoví kritéria, podle nichž se tato reprezentativnost zjišťuje (počet členů, proporcionalita zastoupení aj.). Takové oprávnění – pokud by bylo uzákoněno – by neznevýhodňovalo tuto nejreprezentativnější organizaci ve smyslu Listiny, pokud by reprezentativnost byla pravidelně ověřována a každá další odborová organizace měla možnost se o ni ucházet.“ (Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a Svobody. Linde Praha, a. s., Praha 1996, s. 210 – 211).