119. S touto interpretací ČMKOS nesouhlasí. Vychází přitom z judikatury Ústavního soudu, podle níž je rovnost kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní, a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky (nález Pl. ÚS 5/95 – viz výše). V daném případě je jistá rozdílnost v zacházení naprosto odůvodněná. ČMKOS dále upozorňuje, že uplatňování argumentu o „nerovném“ postavení zaměstnavatelů, u nichž působí odborová organizace a u nichž nepůsobí, by ve svém důsledku mohlo vést až ke zpochybnění práva se sdružovat v odborových organizacích, zaručeného vedle čl. 27 Listiny i čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a dalšími mezinárodněprávními instrumenty. Z faktu působení odborové organizace u zaměstnavatele totiž i v mnoha dalších ohledech vyplývá odlišné postavení oproti zaměstnavateli, u něhož odbory nepůsobí (např. povinnost kolektivně vyjednávat, povinnost projednávat, poskytovat informace aj.). S ohledem na právo na svobodné sdružování v odborových organizacích však nelze tyto příklady odlišného zacházení považovat za porušení ústavně zaručeného principu rovnosti, neboť se s ohledem na zásadu proporcionality, pod jejímž zorným úhlem je třeba chápat i princip rovnosti, jedná o zcela odůvodněné rozdílnosti. Navrhovatelé mimo to uvádějí, že zaměstnavatelé, u nichž nepůsobí odborová organizace, jsou vystaveni menším „zásahům do vlastnických práv“ a dalším „omezením zaměstnavatele“ (str. 32) než zaměstnavatelé, u nichž odbory působí. Tato tvrzení navrhovatelů považuje ČMKOS za výraz jisté ideologické platformy, založené na odmítání sociálních práv zaměstnanců jako objektivní báze podnikatelské aktivity, reprezentované určitou sociální skupinou ve společnosti, která neuspěla se svou vizí o úpravě pracovněprávních vztahů v legislativním procesu a střet idejí přenáší před Ústavní soud.