122. Podle ČMKOS to, že zaměstnavatel nemá neomezenou volnost stanovit mzdová a platová práva zaměstnanců, nelze vzhledem k výše uvedenému považovat za omezení rovnosti nebo za zásah do ústavně zaručené ochrany vlastnického práva zaměstnavatele. Porušením rovnosti mezi subjekty soukromého práva by naopak byl stav opačný, kdyby jednomu subjektu (zaměstnavateli) bylo přiznáno jednostranně a neomezeně rozhodovat o zásadních právech subjektu jiného (zaměstnance) při vyloučení a popření stěžejních zásad soukromého práva. Jestliže NZP rozdílně od starého zákoníku práce klade důraz na posílení smluvních prvků v pracovním právu a na určování základních práv zaměstnanců na základě dohody s nimi, resp. s jejich zástupci, je třeba tento krok vnímat jako významné opatření na podporu liberalizace pracovněprávní regulace a rozšiřování smluvní svobody. NZP prý tímto posílením smluvních prvků odstraňuje dosavadní nerovné postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům v tak důležitých otázkách, jaké představují jejich mzdová, platová a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, neboť mzdové vnitřní předpisy nebo vnitřní předpisy upravující poskytování cestovních náhrad mohly dříve existovat nezávisle na existenci kolektivní smlouvy, tj. i nezávisle na vůli zaměstnanců. Podle ČMKOS je přitom s podivem, že navrhovatelé, ač v jiných oblastech rozhodně zastávají prosazování smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích, v případě vnitřních předpisů zaměstnavatele zastávají pozici zcela protichůdnou; požadují, aby zaměstnavatel disponoval neomezenou rozhodovací pravomocí ohledně práv zaměstnanců, a chtějí mu tak přiznat ve vztahu k zaměstnancům velmi nerovné postavení.