81. Navrhovatelé požadují zrušení ustanovení § 2 odst. 1 NZP. Namítají zejména, že jeho aplikace k liberalizaci pracovního práva nepovede a tato úprava tak v zásadě konzervuje dosavadní kogentní charakter pracovního práva. Dovozují, že § 2 odst. 1 NZP porušuje ústavně garantovanou zásadu smluvní volnosti a nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z principu právního státu. Napadené ustanovení § 2 odst. 1 NZP v první větě stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona. Tím je podle názoru ČMKOS vytvořen základní rámec aplikace norem obsažených v NZP, jímž je pro pracovněprávní vztahy provedena obecná zásada „co není zakázáno, je dovoleno“. Další normy obsažené v § 2 odst. 1 poté stanoví výjimky z této zásady, resp. další podmínky pro její uplatňování. ČMKOS se tak zásadně neshoduje s tvrzením, že povaha NZP je bez dalšího kogentní, neboť kromě výjimek, které stanoví další normy obsažené v § 2 odst. 1, jsou ostatní ustanovení NZP dispozitivní povahy, a připouští tak odlišná ujednání smluvních stran. Kromě toho je podle NZP smluvním stranám umožněno, aby si sjednávaly taková práva a povinnosti, které NZP výslovně neobsahuje. Ačkoli je pravda, že celá řada ustanovení má kogentní povahu, nelze tvrdit, že je kogentní jako celek. Pokud se týká společenské potřeby smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích, ČMKOS opakovaně vyjadřuje názor, že věcný obsah právních norem je určován výhradně zákonodárcem v rámci legislativního procesu. Konstrukce kogentnosti a dispozitivnosti ustanovení NZP tak zjevně odpovídá zákonodárcově představě o míře liberalizace pracovního práva. Argument, že zvolená míra kogentnosti NZP je věcně nesprávná či společensky nevyhovující, je však v řízení před Ústavním soudem irelevantní. Z hlediska ústavnosti dotčených ustanovení tak lze zvažovat pouze to, zda kogentnost ustanovení NZP je či není v souladu s ústavně zaručenou zásadou smluvní volnosti a autonomie vůle. Starý zákoník práce byl postaven na zásadě „co není dovoleno, je zakázáno“, tedy všechny jeho normy byly normami kogentními, kromě těch, kde zákon výslovně odlišné ujednání účastníků připouštěl. To bylo výrazem zásady ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, coby podstaty pracovního práva, které „historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance. I v současné době je možno považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva“ (Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 4). Jestliže se tedy NZP vydal cestou částečné liberalizace pracovního práva, nelze přesto očekávat, že na tradiční zásady pracovního práva zcela rezignuje. Pracovní právo totiž nadále zůstává odvětvím na pomezí práva soukromého a veřejného a musí kromě vytvoření určitého prostoru pro uplatnění autonomie vůle smluvních stran rovněž zajistit některá základní a nezpochybnitelná práva zaměstnanců, a garantovat jim tak zachování základního standardu sociálních jistot. Od NZP tedy nelze očekávat, že stranám pracovněprávního vztahu poskytne bezbřehou smluvní volnost, neboť nadále platí, že „pracovní smlouva je smlouva mezi partnery, kteří se vyznačují nestejnou vyjednávací silou...“ (srov. Bělina, shora).