83. Podle ČMKOS ustanovení § 2 odst. 1 NZP je předkladateli návrhu dále považováno za protiústavní pro údajný nesoulad s principy seznatelnosti práva a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je pravda, že napadená právní úprava představuje hlavní změnu, kterou NZP přináší do pracovního práva. Jedná se o aplikaci zásady „co není zakázáno, je dovoleno“, neboť v dosavadní právní úpravě se uplatňovala zásada opačná. Skutečnost, že uvedení této zásady do pracovního práva bude v praxi představovat určité interpretační a aplikační obtíže, vyplývá již ze samotného faktu „novosti“ dotčené právní úpravy. Je zřejmé, že metoda, kterou zákonodárce zvolil k uplatnění zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ v pracovním právu, je poměrně neobvyklá a novátorská. Z obecného pravidla, že práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jsou stanoveny výjimky za použití kombinace „výčtové metody“ a metody, podle níž se dispozitivní či kogentní povaha jednotlivých ustanovení odvozuje jednak z jejich znění (stanovení výslovného zákazu), jednak z jejich povahy.Výčtová metoda je představována zejména ustanovením § 363 NZP, za určitou obdobu výčtové metody lze považovat i ustanovení věty druhé § 2 odst. 1. Podle druhé metody, upravené ve větě první § 2 odst. 1, se nelze odchýlit od ustanovení, která to výslovně nepřipouštějí, nebo kde nemožnost odchýlení se od nich vyplývá z jejich povahy. Tento neobvyklý a poměrně složitý způsob vyjádření kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP bude v kombinaci s novostí této právní úpravy pravděpodobně zpočátku působit výkladové obtíže. Tyto potíže však – za použití běžných výkladových metod – nejsou nepřekonatelné. Co se týká vztahu mezi první větou, poslední větou § 2 odst. 1 a § 363 odst. 2 NZP, domnívá se ČMKOS, že tato ustanovení nejsou navzájem nekorespondující, a lze je vykládat a aplikovat vedle sebe. Pokud totiž první věta § § 2 odst. 1 stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, pak z toho lze vyvodit, že tam, kde to zákon výslovně zakazuje, odchýlení se od jeho znění není možné. Ustanovení poslední věty § 2 odst. 1 pak lze bez dalšího považovat za jedno z těch, které předvídá citované znění věty první, neboť stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vtazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v § 363 odst. 2. Prostřednictvím této normy musí být ustanovení vypočtená v § 363 odst. 2 považována za ta, od nichž se s ohledem na znění první věty § 2 odst. 1 nelze odchýlit. Zřejmý je dle názoru ČMKOS rovněž vztah mezi první větou § 2 odst. 1 a § 363 odst. 1 NZP. Jestliže totiž věta čtvrtá § 2 odst. 1 stanoví, že odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1 je možné pouze ve prospěch zaměstnance, pak je nutno tuto normu považovat za lex specialis ve vztahu k větě první § 2 odst. 1 a zacházet s ustanoveními vypočtenými v § 363 odst. 1 tak, jak zákon požaduje (pozn.: odchýlení se od těchto norem pouze ve prospěch zaměstnance je přitom odůvodněno tím, že tato ustanovení byla do českého právního řádu přejata na základě legislativy Evropských společenství na nejnižší přípustné úrovni ochrany zaměstnance). Totéž platí obdobně pro normu obsaženou ve větě třetí § 2 odst. 1, která stanoví, že od ustanovení, která ukládají povinnost, se lze odchýlit jedině ve prospěch zaměstnance.