84. Podle názoru ČMKOS je dále zřejmé, že k odvození kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP na základě jejich „povahy“ (§ 2 první věta) je třeba dospět prostřednictvím výkladu těchto ustanovení. ČMKOS nesouhlasí s tím, že je-li třeba k správnému výkladu právního textu užít různých metod, popř. jejich kombinace, zakládá to neústavnost příslušné právní normy. Výklad právní normy je v každodenní právní praxi věcí zcela přirozenou a nijak neporušuje principy seznatelnosti práva a právní jistoty. Pomíjet v této souvislosti nelze ani úlohu rozhodovací praxe nezávislých soudů. ČMKOS se neztotožňuje s tvrzením předkladatelů návrhu, podle něhož je princip seznatelnosti práva a právní jistoty narušen tím, že ke konečnému potvrzení správnosti výkladu bude muset docházet až rozhodnutím soudu. Nesouhlasí s předpokladem, že by soudních rozhodnutí bylo třeba k potvrzení správnosti výkladu většího počtu ustanovení NZP, neboť většinu z nich lze za využití běžně používaných výkladových metod interpretovat a aplikovat jednoznačně. Soudní cesta k překlenutí některých výkladových nejasností je pak zcela v souladu s principem právního státu. To je plně využíváno i u jiných platných právních předpisů, jež rovněž obsahují normy, které mohou způsobovat výkladové a aplikační obtíže. Platí to např. pro OZ, který ve svém ustanovení § 2 odst. 3 obsahuje totožné základní vymezení kogentnosti či dispozitivnosti svých ustanovení jako první věta § 2 odst. 1 NZP. Přitom je respektováno, že „prosazení zásady vše je dovoleno, co není zakázáno, v občanskoprávních vztazích bude výrazně závislé na přístupu právně aplikační praxe a judikatury“ (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 18). Obdobný stav věci panuje i při výkladu některých ustanovení obchodního zákoníku, např. jeho ustanovení § 1 odst. 2, podle něhož se právní vztahy upravované tímto předpisem v určitém případě řídí obchodními zvyklostmi; v tomto případě se jedná o věc zásadní důležitosti upravenou prostřednictvím pojmu a formulace, kterou je velmi nesnadné jednoznačně vyložit a přesně a bezrozporně definovat. Přitom je opět plně respektován ten způsob vyrovnání se s možnými výkladovými obtížemi, že „i u nás se praxe ponenáhlu vyvine tak, že rozhodující roli pro konstrukci toho, co je a co není obchodní obyčej, převezme judikatura“ (Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 64).