86. ČMKOS ve vztahu k otázce míry kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP uzavírá, že se jedná o zákonodárcem zvolené a zcela legitimní řešení aplikace zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ na pracovněprávní vztahy, při zachování tradiční podstaty pracovního práva a jeho stěžejních zásad, tj. ochrany slabší strany právního vztahu. Vzhledem k této tradiční a i v současných společenských podmínkách nadále zcela odůvodněné zásadě, má ČMKOS za to, že míru kogentnosti či dispozitivnosti nové pracovněprávní úpravy nelze shledat protiústavní. Při zvážení požadavku proporcionality totiž dochází k závěru, že do jisté míry přetrvávající kogentnost nové pracovněprávní úpravy odpovídá zásadě ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, aniž by tím nad míru přípustnou a důvodnou zasahovala do zásady smluvní svobody subjektů soukromého práva. ČMKOS se domnívá, že za použití běžných a všeobecně respektovaných výkladových metod lze dospět k solidní míře právní jistoty ohledně toho, zda se od některých ustanovení NZP lze či nelze odchýlit. Pro případ, že by výklad některých ustanovení činil v aplikační praxi potíže většího rozsahu, je zcela souladné s ústavním pořádkem a v podmínkách českého právního řádu navíc zcela běžné, napomohou-li k ustálení výkladu soudy prostřednictvím své rozhodovací činnosti.