134. Podle repliky navrhovatelů kogentní úprava, resp. její míra, zasahuje do základních práv a svobod. Jedná se o zásah do smluvní volnosti jakožto derivátu ústavní ochrany práva vlastnického a do autonomní sféry jednotlivce. K takovému zásahu přitom může dojít pouze v případech odůvodněných určitým veřejným zájmem, jestliže je takový zásah přiměřený a potřebný, při zachování postulátu minimalizace zásahu do základních práv. V opačném případě dochází k porušení ústavnosti. Skutečnost, že kogentní povahu NZP (na rozdíl od původního zákoníku) společenská potřeba ani veřejný zájem neodůvodňují, vyplývá přitom i z deklarovaného zákonodárcova záměru, i ze samotného vyjádření ČMKOS, kde se hovoří o zavedení určité míry liberalizace do pracovního práva, kterou vyvolala právě změna společenských potřeb a veřejného zájmu. Navrhovatelé netvrdí, že by NZP měl v pracovním právu zavést bezbřehou smluvní volnost; „pouze“ zdůrazňují, že využití koncepce delegace ve spojení s dalšími způsoby vymezení „dispozitivnosti“ v § 2 odst. 1 NZP vede v podstatě k naprosté kogentnosti celého NZP, což neodpovídá veřejnému zájmu a společenským potřebám a proklamovanému záměru zákonodárců; zasahuje však do ústavně chráněné smluvní volnosti a svobody jednotlivce, takže je protiústavní. Ze znění § 2 odst. 1 NZP ve spojení s § 4 NZP (koncepce delegace) zcela jednoznačně vyplývá, že nelze dohodnout nic, co je „nějak“ obsaženo v občanském zákoníku, pokud na to NZP výslovně neodkáže. Dohodnout lze tedy pouze to, co je v NZP upraveno či předvídáno, a případně uzavřít tzv. innominátní smlouvu, jejíž možnost existence je však velmi omezená. Koncepce delegace tedy prakticky žádný prostor pro smluvní svobodu účastníků pracovněprávních vztahů nedává.