144. Replika kritizuje, že je navíc (bezprecedentně) přiznáno odborovým organizacím právo ukládat zaměstnavatelům (a zřejmě i zaměstnancům) závazná nařízení, která rozhodně nelze se zřetelem na znění § 322 odst. 2 interpretovat jako pouhá doporučení. Z žádné mezinárodní smlouvy, z práva Evropských společenství ani z Ústavy nelze dovodit právo odborů vystupovat vůči zaměstnavateli v souvislosti s kontrolou direktivně, jako nadřízený orgán s možností ukládat zaměstnavateli a jeho zaměstnancům závazné pokyny. Vždy se jedná jen o právo na informace a na projednání, nanejvýš o právo dávat zaměstnavateli návrhy či doporučení. Argumentace ČMKOS s odkazy na mezinárodní úmluvy a na právo ES či na historickou zákonnou úpravu naší republiky neodůvodňuje napadanou právní úpravu a zmíněný výrazný zásah do práv zaměstnavatele. Srovná-li se tato právní úprava s právní úpravou Evropských společenství, je zřejmé, že právní úprava ES v zásadě upravuje pouze právo zaměstnanců na informování a na projednání, a to i ve vztahu k oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Právo kontroly zaměstnavatele zaměstnanci (či jejich zástupci) není na úrovni ES výslovně regulováno a ani předpokládáno. ČMKOS argumentuje ve svém vyjádření Směrnicí Rady č. 89/391/EHS. Navrhovatelé však poukazují na to, že tato směrnice upravuje pouze právo zaměstnanců (resp. jejich zástupců) na informace o bezpečnostních a zdravotních rizicích a o ochranných a preventivních opatřeních u zaměstnavatele a stanoví povinnost zaměstnavatele přijmout vhodná opatření, aby měli zaměstnanci přístup ke stanoveným informacím (čl. 10). Zmíněný čl. 10 směrnice tedy garantuje pouze informační povinnost; z navazujícího čl. 11 pak vyplývá povinnost projednat se zaměstnanci (resp. jejich zástupci) otázky týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. K čl. 11 odst. 3 této směrnice navrhovatelé zdůrazňují, že ten zakotvuje pouze právo zástupců zaměstnanců požádat zaměstnavatele, aby přijal vhodná opatření, a předložit mu k tomuto návrhy. Čl. 11 odst. 6 směrnice pak upravuje právo zaměstnanců obracet se na orgány příslušné pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, považují-li zaměstnavatelem přijatá opatření a poskytnuté prostředky za nedostatečné. Oprávnění požádat zaměstnavatele o přijetí vhodných opatření či obrátit se na příslušné orgány nelze ztotožňovat s kontrolní pravomocí odborových organizací tak, jak je v NZP upravena, a zejména pak s jejich oprávněním vydávat závazné zákazy a pokyny. Ani zmíněné mezinárodní úmluvy taková oprávnění odborových organizací nezakotvují. Úmluva MOP č. 87 upravuje „pouze“ obecně svobodu sdružování a ukládá státům vázaným touto úmluvou zajistit zaměstnancům svobodné vykonávání práva odborově se organizovat; upravuje tedy ta práva a svobody, která jsou v našem právním řádu zakotvena v Listně základních práv a svobod. Úmluva MOP č. 87 tedy kontrolní pravomoc odborových organizací neřeší, a proto o tuto Úmluvu nelze opírat ani kontrolní pravomoc odborových organizací, ani jejich oprávnění ukládat zaměstnavateli závazné pokyny.