149. V replice se zdůrazňuje, že protiústavní není sám tzv. princip reprezentativnosti odborů bez dalšího. Ustanovení § 24 odst. 2 NZP považují navrhovatelé za protiústavní právě proto, že nezakládá ryzí princip reprezentativnosti; jde o to, jakým způsobem je tento (tvrzený) princip v NZP upraven a jaké tato úprava přináší důsledky (a právní nejistotu). ČMKOS obhajuje pouze obecně tzv. princip reprezentativnosti, nepředkládá však žádné argumenty obhajující danou právní úpravu. ČMKOS se ve svém stanovisku nevypořádala s tím, že napadaná právní úprava vůbec neupravuje podmínky zakotveného hybridu absolutní plurality a principu reprezentativnosti (není upraveno, za jakých podmínek může zaměstnavatel uzavřít kolektivní smlouvu s odborovou organizací, a kdy již lze mít za to, že se odborové organizace neshodnou na společném postupu; není řešena otázka, co se stane s kolektivním vyjednáváním a uzavřením kolektivní smlouvy, pokud se v průběhu kolektivního vyjednávání změní reprezentativní organizace, tedy smluvní strana, se kterou by měla být kolektivní smlouva uzavřena; není ani zřejmé, jaký postup je vyžadován od zaměstnavatele, jestliže zjistí, že odborové organizace nepostupují ve vzájemné shodě apod.). ČMKOS prý pouze obecně uvádí, že námitku neurčitosti a neúplnosti ustanovení § 24 odst. 2 NZP „by bylo možné překlenout pouze za cenu nevhodně kasuistické úpravy“. Pokud je však absolutně postrádána úprava příslušných postupů a pravidel, lze – podle navrhovatelů – stěží označovat jakoukoliv úpravu stanovící základní postupy a pravidla za úpravu, která by byla kasuistická. Zdůrazňují, že se přitom jedná o oblast zcela zásadní, rozhodující pro průběh kolektivního vyjednávání, tedy o oblast sociálně velmi citlivou. Nedostatečná a neurčitá právní úprava § 24 odst. 2 NZP může ve svém důsledku velice zkomplikovat samotné kolektivní vyjednávání a vést k narušení sociálního smíru, a to nejen ve vztahu zaměstnavatel – odbory, nýbrž i na straně odborových organizací samotných.