22. Označeným ustanovením zákona dochází podle navrhovatele k diskriminaci některých obcí. V tom vidí porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 1, resp. čl. 3 Listiny základních práv a svobod. S přihlédnutím ke smyslu ústavní zásady všeobecného zákazu diskriminace a k účelu zákonné úpravy rozpočtového určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům není podle Ústavního soudu vůbec srovnatelná situace a postavení např. obce do 100 obyvatel a obce mezi 10 001 a 20 000 obyvateli. Pokud tedy zákonodárce vytvořil celkem 14 kategorií obcí s koeficienty velikostní kategorie obce od 0,4213 (pro obce do 100 obyvatel) do 2,7611 (pro hlavní město Prahu), nelze hovořit o rozdílné regulaci srovnatelných situací, nýbrž o nestejném zacházení s nestejnými situacemi. Je proto z ústavního hlediska plně opodstatněné a nemůže založit ústavní problém nestejného zacházení se stejným, pokud zákonodárce s odlišnými kategoriemi obcí zachází odlišně a diferencuje je do 14 skupin na základě počtu obyvatel. V tomto aspektu proto Ústavnímu soudu nezbylo, než se ztotožnit s notorietou, na kterou upozornilo i Ministerstvo financí, tj. že rozsah činností, které obce zajišťují, se do značné míry liší právě i v závislosti na jejich velikosti. Větší obce se stávají přirozenými spádovými centry života, a z toho pak vyplývají i určité požadavky na jejich infrastrukturu a na zajištění jejich provozu. Tuto infrastrukturu přitom využívají i obyvatelé menších obcí.