59. K námitce navrhovatele (sub 7), že se jedná o porušení Evropské úmluvy, je třeba uvést, že je obecná, blíže z hlediska postavení minoritních akcionářů nespecifikovaná a pouze opakující to, co je uváděno v jiných bodech návrhu. Dovolává se přitom rozhodnutí ve věci Bramelid a Malmström proti Švédsku z roku 1982, č. rozhodnutí 8588/79 a 8589/79, a zejména James a další proti Spojenému království (sub 15). Posléze uvedený případ se ovšem týká nikoli vlastnictví akcií, nýbrž stanovení ceny v rámci práva odkupu bytů v dlouhodobě užívané zemědělské usedlosti. Evropský soud pro lidská práva, stejně jako bývalá Evropská komise pro lidská práva, z hlediska čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě řadí pod pojem majetku rovněž akcie akciových společností (výslovně rozsudek Sovtransavto Holding proti Ukrajině z 25. července 2002 v bodě 91). To ovšem v daném případě není předmětem sporu a žádný z účastníků to nepopírá. Stejně tak není zásadním problémem nucený výkup minoritních akcionářů (přehled rozhodnutí v oblasti akciových společností viz in Schreuer, Ch., Kribaum, U.: The Concept of Property in Human Rights Law and Interantional Investment Law. In: Human Rights, Democracy and the Rule of Law. Liber amicorum Luzius Wildhaber. Zürich etc. 2007, zejména s. 752-758; Frowein, J. A., Peukert, W.: Europäische Menschenrechtskonvetion. 2. vyd. Kehl etc. 1996, s. 784), nýbrž ochrana před svévolí hlavního akcionáře a dostatečná právní ochrana (rozhodnutí Bramelid a Malmström proti Švédsku z 12. října 1982 in fine). K samotné možnosti práva nuceného výkupu a jeho vztahu k vyvlastnění již bylo zaujato stanovisko výše. Pokud navrhovatel dále poukazuje na problémy spojené s nejasnou právní úpravou a nedostatečnou právní ochranou, bude jim věnována pozornost níže.