27. Ideový a právní základ kategorie rovnosti vyjádřil Ústavní soud již v řadě svých nálezů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/95 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 3, nález č. 29, vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.] vyjádřil názor, že kategorie rovnosti, zakotvená v článku 1 Listiny základních práv a svobod, náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstituujícími hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou, a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím principem teprve v cíli společenského a historického vývoje. V rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržování apelovat jen v určitých mezích. Neexistuje totiž žádné pravidlo na určení, co všechno by mělo být rovné. Přitom je zřejmé, že egalitářský universalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky. Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen rovností „na pochodu“, vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblasti kontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totální nerovnost substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost se tedy může krýt s realitou jen v určitých základních datech, jinak vzhledem k tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu se úsilí o její etablování může ocitnout na hranici, kterou lze překročit jen za cenu porušení např. svobody. Jako jedna ze základních podmínek sociálního a historického procesu je tak rovnost uváděna zcela konsekventně do vztahu se svobodou, s níž se vzájemně podmiňuje a ocitá na bázi jak vzájemné podpory, tak i konfliktu. Tak jako krajně egalitářské požadavky ohrožují samu podstatu svobody, děje se tak i opačně. Proto Ústavní soud hodnotí jako neadekvátní tendence vtěsnat každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etablování základních lidských práv. Má-li se nerovnost dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod. Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla „mezičlánky“, relaci k jiné sociální hodnotě. Také z dalších rozhodnutí (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 9, vyhlášen pod č. 86/1994 Sb., nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 11, vyhlášen pod č. 40/2003 Sb., a další) vyplývá, že rovnost nelze chápat jako abstraktní kategorii, nýbrž jako rovnost relativní, která požaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, nelze však učinit závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.) se k otázce rovnosti vyjádřil Ústavní soud tak, že rovnost jako ústavněprávní instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní, a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky. Zdůraznil ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu ČSFR, publikovaným pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR (pozn. red.: nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 22/92, vyhlášen v částce 96/1992 Sb.), že je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. Pro posuzovanou věc není bez významu uvést ještě rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 47/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 25, vyhlášen pod č. 122/1996 Sb.), ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů.