32. Ústavní soud si je samozřejmě vědom jisté neobratnosti předmětné dikce, která směšuje způsob odškodnění s jeho výší; namísto důsledku nedohody o způsobu odškodnění, tedy zda v takovém případě dostane přednost naturální restituce nebo bude poskytnuta peněžitá náhrada, formuluje napadené ustanovení rovnou pravidla postupu vedoucího ke zjištění výše škody. Stylistické nesrovnalosti či prohřešky vůči pravidlům logiky samozřejmě nejsou a nemohou být derogačním důvodem. Zde budiž připomenuto, že Ústavní soud v rámci řízení o abstraktní kontrole norem ctí doktrínu sebeomezení, tedy maximální snahy o minimalizaci zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, moc zákonodárnou nevyjímaje. To se odráží i ve zdůrazňování přednosti ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací. Tedy i v případě, že se text právního předpisu jeví také Ústavnímu soudu jako problematický, pokouší se nalézt před jeho rušením takovou výkladovou alternativu, která by byla v souladu s ústavním pořádkem. Neurčitost zákona však sama o sobě k závěru o jeho neústavnosti nestačí, jak vyplývá z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16, vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.). Zde Ústavní soud konstatoval, že „neurčitost některého z ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky) toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.“. V tomto případě je ale interpretace jednoznačná a není jakýkoliv problém v kontextu celého ustanovení § 37 odst. 5 horního zákona legislativní nedůslednost výkladem překonat. I kdyby to totiž nebylo stanoveno výslovně, uplatnil by se obecný způsob relutární náhrady, což ostatně koresponduje s obecnou občanskoprávní úpravou (§ 442 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 37 odst. 1 horního zákona). I kdyby se však v tomto směru zkoumaná věta druhá § 37 odst. 5 horního zákona jevila Ústavnímu soudu jako nadbytečná, v souladu s právní zásadou superfluum non nocet by ji zrušit nemohl, neboť nadbytečnost ustanovení právního předpisu sama o sobě právním důvodem k jeho derogaci není (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 43/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 48, vyhlášen pod č. 119/1998 Sb.).