4. Nejvyšší správní soud přerušil v dané věci řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení. Úvodem svého návrhu poukazuje na to, že návrh na zrušení ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., již Ústavnímu soudu předložil ve věci vedené pod sp. zn. 7 Afs 116/2004. Řízení o tomto návrhu však Ústavní soud usnesením pléna ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/05 (nepublikováno) zastavil s odkazem na ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť »Ústavní soud při posuzování předmětného návrhu zjistil, že Parlament České republiky přijal dne 25. dubna 2006 zákon č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tímto zákonem došlo také ke změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zrušil i návrhem napadené ustanovení § 57 odst. 5 tohoto zákona (srov. část pátá, čl. V bod 10 zákona č. 230/2006 Sb.) a upravil instituci ručení v ustanovení § 57a podstatně odlišným způsobem od napadeného – a zrušeného – ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.«. Nejvyšší správní soud poukazuje následně na to, že tímto rozhodnutím Ústavního soudu nedošlo ke vzniku překážky věci rozhodnuté, neboť ta by nastala toliko v případě rozhodnutí vydaného formou nálezu. Dále uvádí argumentaci na podporu svého závěru, že Ústavní soud byl v řízení o tehdejším návrhu a též je v řízení o nynějším návrhu oprávněn posoudit ústavnost napadeného ustanovení, a to na základě přímé aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy.